2. Korintským 12,1-2
Apoštol Pavel byl „nucen“ mluvit o tom, že byl vtržen do třetího nebe, kvůli falešným apoštolům, kteří nečestně kritizovali jeho apoštolství, a protože Korintští naslouchali jejich očerňování (2. Kor. 12,11).
Ale kromě bezprostředního důvodu kvůli shromáždění v Korintu tu je jasná lekce pro každého věřícího, a tou je, že tělo je nepolepšitelné. Nezáleží na tom, jak vysoká je naše duchovní zkušenost, tělo jí není zlepšeno. Mysleli bychom si, že když Pavel byl přiveden tak blízko k Bohu, do samého ráje, že už nebude mít žádné těžkosti s tělem. Není tomu tak! Ve skutečnosti tělo chtělo užít právě tu zkušenost, aby se nadýmalo! Pavel říká, že nebezpečí pro něho bylo dvojí: předně že druzí o něm budou smýšlet výše, než by měli, a za druhé, že on sám se bude „pozdvihovat nad míru“ (verš 7). Aby tomu předešel, dal mu Pán „osten do těla“. Toto soužení ho udržovalo před vyvyšováním sebe a učilo ho opírat se o dostatečnost milosti Pána (verše 7-9).
Pavel byl „člověk v Kristu“. To je požehnané postavení, které je pravdivé a platí pro každého věřícího v Pána Ježíše Krista! Co je stejně pravda o nás, jako to byla pravda o apoštolovi, je, že tělo je stále ještě v nás. Můžeme být činní v křesťanském díle a snad vidíme i požehnání na své práci. Můžeme také mít hluboká duchovní cvičení a zkušenosti, ale tělo není nikdy polepšeno. Pán dovoluje zkoušky a soužení, abychom důvěřovali v Jeho milost, která dostačí pro vše, a ne ve svou duchovnost.
B. Reynolds, TLIN 17/8/2010