2. Korintským 5,6-8
Stav křesťana mezi smrtí a vzkříšením je stav vědomé blaženosti. Avšak některé kulty drží blud, zvaný „spánek duše“, který učí, že po smrti není vědomý život, že existence přestává.
Náš dnešní text ukazuje, že Pavel důvěřoval skutečnosti, že když jsme „nepřítomni v těle“ jsme „přítomni u Pána“. Řecká slova, přeložená jako „přítomný“ a „nepřítomný“ doslova znamenají „doma“ a „pryč z domu“. Pán Ježíš řekl pokání činícímu lotrovi, že nebude muset čekat na království, nýbrž řekl mu: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23,43) Z jiného místa se učíme, že ráj je v nebi (viz 2. Kor. 12,4).
Když Štěpán, první křesťanský mučedník, umíral v rukou svých pronásledovatelů, modlil se: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého.“ (Sk. 7,59)
Pavel nazval smrt „ziskem“ pro věřícího. Přemýšlel o pozůstání v tomto životě nebo odchodu, aby byl s Kristem, což, jak říká, by bylo „mnohem lépe“ (Fil. 1,21.23).
„Blahoslavenou nadějí“ křesťana není smrt, ale příchod Pána a vzkříšení našeho těla. Pavel říká, že „lkáme“, čekajíce na vykoupení našeho těla a „vzdycháme“, abychom byli oblečeni svým „příbytkem z nebe“ (Řím. 8,23; 2. Kor. 5,2-3). „V okamžení“ budeme my všichni proměněni. Ale křesťan má to jasné očekávání, že když zemře před tímto dnem, že bude v přítomnosti Pána!
B. Reynolds, TLIN 31/7/2010