Matouš 14,28
Petrova chyba nebyla v tom, že opustil loď, ale že hleděl na vlny a na vítr – místo aby hleděl na Ježíše. Vstoupil na stezku, po níž mohl jít jen vírou – stezku, na které, kdyby neměl Ježíše, neměl by vůbec nic. Znamenala buď jít s Ježíšem po vodě, anebo klesnout pod ní bez Něho. Nic než jen víra nemohlo podepřít srdce na takové cestě. Ale víra mohla podepírat, neboť víra může žít uprostřed nejprudších vln a nejbouřlivější oblohy. Víra může chodit po nejrozbouřenějších vodách; nevěra nemůže jít ani po těch nejklidnějších.
Ale Petr zklamal. Dokazuje to, že chybil, když poslechl volání svého Pána? Pokáral ho Ježíš za to, že opustil loď? Ach nikoli. To by se Mu nepodobalo. On nemohl říci Svému ubohému služebníkovi, aby šel, a potom ho kárat za to, že šel. Proto čteme: „I-hned Ježíš vztáhl ruku, ujal jej a řekl jemu: Ó malé víry, pročežs pochyboval?“ A kde byl Petr, když to slyšel? V náruči svého Pána! Jaké to místo! Petr udělal dobře, když opustil loď, a ačkoli upadl na cestě, na kterou vstoupil, přivedlo ho to jen k pocitu o jeho vlastní slabosti a o milosti a lásce jeho Pána.
Jaké je mravní naučení toho všeho pro nás? Prostě toto: Ježíš nás volá od věcí a času a citů, abychom šli s Ním. Vyzývá nás, abychom opustili všechny své zemské naděje a důvěru ve stvoření – opory, ke kterým naše ubohé srdce lne. Jeho hlas může být slyšen daleko nad hlukem vln a bouří, a ten hlas říká: „Pojď!“ Kéž bychom poslechli! Chce nás mít blízko u Sebe, chodící s Ním a opírající se o Něho, nedívající se na okolnosti, ale hledící vždy jen k Němu.
C. H. Mackintosh, TLIN 29/7/2010