1. Jana 4,16
V 1. Jana 4,7 máme oznámen charakter Boha. Bůh je láska, a ta je rodinným znakem Božích dětí. „Každý, kdo miluje, z Bo-ha se narodil.“ Boží spravedlnost a svatost mají vztah ke sféře stvořených věcí, ale zde je ukázán charakter Boha v Jeho vlastní sféře. Jak milá je myšlenka, že Bůh je láska, jako protiklad ke všemu, co je člověk: není tu žádné sobectví – žádná nutnost obrátit se od Něho, protože by člověk od Něho něco nemohl dostat. Jako déšť na žíznivé půdě, tak duše vpíjí tu myšlenku: „Bůh je láska.“ To je balzám na utišení vaší duše za všech okolností. Bůh ve Své slávě myslel na ubohé hříšníky. Byla to Jeho myšlenka, aby poslal Svého Syna zemřít, abychom my mohli žít skrze Něho. Kdo a co byli ti, kvůli kterým byl poslán? Ubozí lidé, „mrtví v přestoupeních“. Nic než jen částečky prachu, zmítané Satanem, hnané do víru zkázy. Bůh mohl říci: „Mohou být mrtví, mohou být jen prachem v Satanově ruce, ale já jim chci poslat Svého Syna, aby jim dal život.“ Po celou věčnost nenajdeme nic, v čem bychom se mohli tak radovat, jako je Boží myšlenka na poslání tohoto Syna Jeho lásky, aby dal život mrtvým hříšníkům. Kristus nám byl dán jako věčný život ve vší té smrti, ve které nás nalezl. Já bych byl mrtev pro věčnost, kdyby Bůh nezasáhl a nedal mi život ve Svém Synu. Když řeknu: „Bůh je láska,“ co tím mám na mysli? Že Bůh poslal Svého jednorozeného Syna, abychom my mohli v Něm mít život. My stále s sebou nosíme starou přirozenost. Ale Bůh buď veleben, kdykoli mne Satan chytil, nikdy mne nezničil; je tu vykoupení – jsem uvnitř, chráněn krví a je mi odpuštěno.
G. V. Wigram, TLIN 27/7/2010