Izaiáš 53,3-6
Křesťané dnes pravděpodobně znají a cení si Izaiáše 52,13-53,12 stejně či více, než který jiný oddíl v této vzácné knize. Kdo nenahradil své vlastní jméno za „náš“ a „my“ a „všichni my“ ve verších 5 a 6? Uvažování o této kapitole nevyhnutelně pohne naše srdce k tomu, abychom se vděčně klaněli našemu Pánu Ježíši. Právem tak činíme! Kdo by se odvážil tomu bránit nebo to zakazovat? A přece je to jen použití, které činíme u této dojemné části Písma. Když se na ni podíváme v jejím prostředí v této prorocké knize, poznáme, že přijde do středu pozornosti ještě hlubším způsobem v den, který brzy nastane. Na konci velkého soužení, kdy – lidsky mluveno – věci budou vypadat nejhůře, „přijde k Sionu vykupitel, a k těm, kteří se odvracejí od přestoupení v Jákobovi“ (Iz. 59,20). Ke svému velkému údivu poznají, že tento Vysvoboditel je právě Ten, kterého jejich národ kdysi zavrhl a ukřižoval. „Obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou… V ten den bude veliké kvílení v Jeruzalémě.“ Tak to čteme v Zachariášovi 12,10-11 a dále. Slova, o nichž uvažujeme, budou bezpochyby jejich vyznáním, upřímným vyjádřením jejich hořkého zármutku. Jaký obdivuhodný den to bude! Vskutku: On „z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude.“
E. P. Vedder, Jr., TLIN 13/7/2010