Kristus se stane mnohem více předmětem našich srdcí, když denně bdíme v očekávání Jeho příchodu. Touha po Jeho příchodu, kdy On může v každé chvíli přijít, aby nás vzal k Sobě, abychom byli jako On ve slávě, nás také osvobozuje od lnutí k věcem zde na zemi, jak to nemůže udělat nic jiného. Prohlubuje naši touhu být ustavičně na cestě Jeho vůle, hledajíce s úmyslem srdce jen slávu našeho přicházejícího Ženicha.
Ale tato naděje na Jeho příchod bude udržována jako živá skutečnost pro naše srdce jen tehdy, když chodíme v úzkém společenství s Ním a s Otcem. Svět, který ukřižoval Božího Syna, našeho Milovaného, budeme potom spatřovat v jeho pravém charakteru jako nepřátelství proti Bohu, jako ochotného přivítat Antikrista a klanět se drakovi a šelmě (Zj. 13,2; 2. Tes. 2). Když vidíme svět, jak je takto zjeven v proroctví, v jeho naprostém zavržení Boha, a který se bude brzy klanět Satanovi, je to pro srdce, které zná Boha, velmi tíživé. A přece, když chodíme v obecenství s Ním, s tím ustavičným a jediným zdrojem radosti, pokoje a klidu srdce, ani svět, ani ďábel nás nemohou zneklidnit. Bůh je nad všemi okolnostmi, vládne nad nimi a utváří je pro naplnění Svých věčných rad.
Když chodíme v pokoji a ve společenství s Ním, svět se pro nás stává jen sférou, kam nás Bůh na chvíli postavil. Máme zde ukazovat v trpělivosti, lásce, spravedlnosti a službě Jeho božskou přirozenost, kterou máme jako narození z Něho, a denně čekat na Jeho příchod pro nás. Toto čekání na Krista jako našeho Ženicha ve společenství s Ním udržuje srdce čerstvé a kroky pevné, zatím co se, s rozhodností srdce snažíme vyplňovat místo a poslání, které nám Bůh dal. E. C. Hadley, TLIN 12/7/2010