2. Timoteovi 1,5
Jeden vnuk píše: „Už nemám mnoho vzpomínek na svou babičku. Ale vím ještě, že žila v malém, tmavém bytě. V kuchyni stál stůl a kamna, která byla používána jak k topení, tak také k vaření. Jako dítě jsem rád chodil ke své babičce. Její přívětivou, milou tvář mám ještě před očima.
V posledních letech svého života už nemohla chodit. A přece jsem ji nikdy neslyšel naříkat. Když jsem k ní přišel, většinou četla v Bibli. Anebo jsem ji zastihl spící – před ní ležela otevřená Bible. Někdy seděla se sepjatýma rukama a spokojeně hleděla před sebe.
Moje babička neměla jednoduchý život. V průběhu let musela mnoho pracovat. Avšak vedle starosti o domácnost a o děti uměla navíc pomoci mnoha lidem. Dvě světové války a velké hospodářské krize zanechaly hluboké stopy, ale v těžkostech této doby zakoušela stále blízkost svého Spasitele a její důvěra v Něho byla posílena.
Svoji babičku jsem měl velmi rád. Je pro mne stále ještě velkým vzorem. Obdivoval jsem ji – ne kvůli vnějším věcem, nýbrž protože v tak mnoha otázkách si dobře věděla rady. Především jsem ji měl rád proto, že vždy pozorně naslouchala a já jsem mohl cítit, že její důvěra v Pána je živá a pravá.“
Na které věci z našeho života se asi budou hlavně rozpomínat naše vnoučata, když na nás později budou vzpomínat?
DHIN 15/9/2015