Žalm 22,5.6
Pravdu těchto slov mohlo v průběhu tisíciletí prožít a potvrdit nesčetně mnoho lidí. Volali k Bohu a snažně prosili; pověděli Mu celé své trápení; vzývali Ho „v den soužení“ (Žalm 50,15). A byli tělesně, duševně i duchovně posilněni; byli uklidněni v utrpení své zkoušky. „Mlčelivě se měli k Hospodinu, a očekávali na něj pečlivě.“ (Žalm 37,7)
A nebyli zahanbeni! Prožili to, že Boží zaslíbení a sliby se staly skutečností. Prožili, že Bůh dodržel Své slovo. Mohli plni radosti a vděčnosti potvrdit a dosvědčit: „Což by řekl, zdali neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (4. M. 23,19) On sám „je vysvobodil“ (2. M. 15,2).
Ale pak tu byl Jeden, na kterého se to dočasně nevztahovalo! Na Jeho volání nebyla žádná odpověď. Nepřišla žádná záchrana. Učinil tuto zkušenost: „Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš!“ (Žalm 22,3) U Něho Bůh mlčel! – Jak to bylo možné?
Když Spasitel, obtížen našimi hříchy, visel na kříži a tam byl souzen, tu nemohl svatý a spravedlivý Bůh slyšet a vyslýchat. Boží oči „jsou čisté, tak že na zlé věci hleděti… nemůže“ (Abakuk 1,13). Proto muselo volání Pána Ježíše zůstat bez odpovědi; proto pro Něho nebyla žádná záchrana před soudem. Nedotýká se našich srdcí, že důvodem pro to byly naše hříchy? Jak pociťoval toto úplné osamění na kříži! Jakým trápením přitom procházel! Jak Ho bolelo Boží mlčení na Jeho volání! A přece ve Své dokonalosti sám dává vysvětlení: „Ty zajisté jsi svatý.“ (Žalm 22,4)
DHIN 13/9/2015