Židům 13,15
Po osmnáct století (nyní už téměř dva tisíce let – pozn. vyd.) Kristus sedí jako přijatá Oběť po Boží pravici. V té skutečnosti je něco, co nám mluví o obdivuhodné Boží velikosti, když se sklání, aby od nás něco přijímal. Jak je to vzácné, že On má stále před sebou ten nádherný dar Své lásky jako přijatou Oběť, a potom se obrací k ubohým lidem, jako jsi ty a já, a říká: „Hledám od vás oběť. Chci, aby z vašich rtů přicházel kanoucí proud chvály.“
Když myslím na to, jak mne Kristus miloval, že mne umyl od mých hříchů ve Své vlastní krvi, že jsem spojen se všemi požehnáními, která spočívají na hlavě nebeského Člověka a že s Ním také mám vládnout – když, pravím, myslím na to všechno, nemám potom, co bych řekl k Jeho chvále? Ach, jak je to těžké, vyjádřit myšlenku o tom, co bych měl říci! Jak, při tom vzácném pomyšlení, že jsem učiněn tak dokonalým skrze krev Tvého Syna, velebení hodný Bože, a že mám vládnout s Ním, jak mohu vědět, co mám říci? Vede mne to k tomu, abych se obrátil k Jeho Slovu, abych nalezl výraz pro to, co převyšuje všechno chápání. Bůh mne spojil se Synem Své lásky! „On je hoden.“
V myšlence na tu drahou krev, která nás umyla, nalezneme vždy něco, co dá i nejslabšímu rtu čerstvý podnět k chvále. Jak dalece žijeme v atmosféře chvály? Nic se nevyrovná inspirující moci chvály v tom, aby to osvobodilo srdce od všech okovů a pout světa. Jestliže jednou začneš, najdeš ve spojení s Osobou a úřady Pána Ježíše tisíce věcí, které vyvolávají chválu, jichž sis dříve nepovšiml.
G. V. Wigram, TLIN 21/6/2010