Římanům 1,11.12
Apoštolu Pavlovi byl svěřen duchovní poklad, na kterém měli mít podíl křesťané v Římě. Nebyly to jeho přirozené schopnosti nebo znalosti. Chtěl jim sdělit to, co sám obdržel jako „duchovní dar milosti“ od Pána.
Petr říká: Podle toho, jak každý obdržel dar milosti, služte si jimi navzájem jako dobří správci rozmanité Boží milosti. (1. Pet. 4,10) Toto základní pravidlo pro křesťanskou službu Pavel dodržoval s velkou oddaností. Ale to zahrnovalo, že on sám na sebe nemohl stále pohlížet jen jako na dávajícího. Ne, i druzí křesťané obdrželi od Pána duchovní dary milosti.
A duchovní růst a blaho věřících velkou mírou závisí na tom, aby tyto dary, které se vzájemně doplňují, byly také použity k užitku pro všechny. Mají vždy na svém místě sloužit ke vzájemnému upevnění a posilnění, ať to je ve veřejných shromážděních křesťanů nebo v soukromém okruhu.
Když Pavel takto mluví, pak snad ne ze slušnosti nebo diplomacie, nýbrž z upřímného očekávání. On sám chtěl být uprostřed věřících Římanů povzbuzen a potěšen, a to „jeden každý skrze víru, která je v tom druhém, jak vaši, tak mou“. Když je činná křesťanská láska a pokora, uznáme ze srdce to, co Bůh svěřil druhým nebo co v nich způsobil.
DHIN 2/9/2015