Žalm 46,10
Víra, která se pevně chápe Boha, se nemusí projevovat v konání; naopak tu může být pasivní čekání – které je stejně tak výsledkem působení víry, a možná pozoruhodnějším. Pisatel si dobře pamatuje dvě příležitosti, kdy se slova z Izaiáše 15 osvědčila se zvláštní mocí a půvabem: „V utišení se a v doufání bude síla vaše.“ David ve 3. Žalmu je toho krásným příkladem. V něm vidíme věřícího sevřeného ve velmi nepříjemných okolnostech, které, jak se zdá, vyžadují velice aktivní opatření, aby se dostal z nebezpečného postavení. A přece byl dokonale klidný, protože byl závislý jen na neviditelné ruce, která snad odložila zásah, ale na kterou víra vždy spoléhá.
Neklidnost je pro nás všechny až příliš obvyklá. V dobách stresu a zmatení se nám zdá být nejpřirozenější věcí hledat cestu ven! Ale jaká důvěra vyznačovala Davida, když se národ bouřil a uchvatitel byl na trůnu, ale on svěřil svou věc Bohu a lehl si a spal! „Neboť“, říká, „mne zdržoval Hospodin.“
Jsou doby, kdy břemeno může být příliš těžké pro slyšitelné modlitby a vzdychání před Bohem je vše, co dokážeme vyslovit. Ale je tu vědomí, že „On to ví“. Zde srdce nalezne odpočinek. „Upokojte se a vězte, že jsem já Bůh,“ mile ujišťuje duši o Jeho milujícím zájmu a ochotě chopit se naší věci ve správnou chvíli. „Upokojení se“ ukazuje na ducha, který se spoléhá na Boha.
J. W. H. Nichols, TLIN 2/6/2010