2. Korintským 13,5 – přel.
Tomuto verši je často chybně rozuměno a je zneužíván k hlásání myšlenky, že křesťané by měli hledět sami do sebe, aby našli svědectví o svém spasení. Jako křesťan se mám vždy zkoušet, abych viděl, zda „při mně není nějaká cesta námahy“ (Žalm 139,24), a mám se soudit v Boží přítomnosti. Ale to je něco velmi odlišného od zkoumání samých sebe, abychom našli jistotu spasení. Následkem chybného výkladu tohoto verše je mnoho křesťanů, kteří se stále zkoumají, aby viděli, zda jsou „ve víře“. Mnoho křesťanů ví, že jsou spaseni, ale myslí si, že mohou své spasení kdykoli ztratit, a mnoho jiných ví, že Boží děti nemohou nikdy zahynout, ale nikdy nedosáhli jistoty spasení.
Korintští naslouchali hlasům falešných apoštolů a falešných učitelů, kteří zpochybňovali Pavlovo apoštolství (viz 2. Kor. 11-12). Pavlova odpověď na tuto pomluvu a špatné představování jeho služby byla: „Poněvadž hledáte potvrzení, že ve mně mluví Kristus“ (verš 3 – přel.), „zkuste sami sebe“ (verš 5). Jak se Korintští nejprve stali křesťany? Pavel sám je vedl ke Spasiteli. Jestliže potřebovali vidět důkaz jeho apoštolství, měli se jen podívat sami na sebe! Pavel jim neříká, aby se dívali do sebe, aby získali svědectví o spasení, ale aby se podívali na své spasení jako na pověřovací listiny jeho apoštolství.
Naše jistota nepřichází z hledění do sebe, ale spočívá ve víře Božímu slovu: „Toto jsem vám psal, abyste věděli, že máte věčný život, kteří věříte ve jméno Syna Božího.“ (1. J. 5,13)
B. Reynolds, TLIN 15/5/2010