4. Mojžíšova 11,4
Sotva dozněla na druhém břehu Rudého moře píseň vykoupení, už lid reptal: „Co budeme píti?“ A jak často ještě čteme, že v dalším průběhu cesty pouští reptali! Ne že by jejich pocity kvůli těžkostem pouště samy o sobě byly něčím zlým. Ale že je pokaždé učinili výčitkou proti Bohu, to byl hřích.
Náš dnešní verš nám ukazuje, jak si lid nevážil manny, pokrmu z nebe. Tentokrát tu nebyl žádný nedostatek, ale přimíšený lid, který s Izraelem vyšel z Egypta, toužil po něčem jiném – ne po tom, co Bůh lidu dal. Jako nákaza přeskočila nespokojenost na Izraelity a také oni začali plakat. Plakali slzy vzdoru a mluvili o pokrmu Egypta, který údajně jedli „zdarma“ (verše 5 a 6). Nemuseli za to faraonovi vykonávat tvrdou službu a cítit karabáče poháněčů?
Jak nebezpečný je vliv „přimíšeného lidu“ – lidí, kteří ve skutečnosti nepatří k Božímu lidu! Apoštol Pavel nás varuje: „Netáhněte jha s nevěřícími.“ (2. Korintským 6,14) Proto se vzdalujme takovým vlivům a odolávejme pokušení opět toužit po „pokrmech Egypta“ – po pokrmech světa. Ty by jen ochromovaly náš duchovní život. Jestliže se ale sytíme čistou potravou Božího slova, ano, Pánem Ježíšem samým, dostáváme sílu k radostné cestě víry skrze „poušť“.
DHIN 30/7/2015