Kazatel 2,1
„Řekl jsem v srdci svém.“ To je klíčový výraz v Knize Kazatel. Je to příběh srdce člověka, které se snaží, aby našlo nejvyšší dobro mimo božské zjevení. Člověk hledí dovnitř svého srdce, poslouchá jeho diktát, a když zkusil všechno, co země může nabídnout, shledává, že to vše je marnost nebo prázdnota. Marné věci mohou upoutat na chvíli smysly, ale ponechávají za sebou lítost. Kolik vyznavačů radostí nakonec zvolalo: „Život není hodný toho, abychom ho žili!“
Šalomoun se snažil najít útěchu v radostech vína, ačkoli si umínil nejednat jako pošetilec a nedovolil si stát se opilcem. Chtěl pít mírně, doufal, že v tom najde, „co by lepšího bylo synům lidským“. Jeho kniha mluví o tom, jak marná byla snaha najít trvalé uspokojení v tom, když si hověl v čemkoli. Měl téměř neomezené bohatství a rozhodl se, že si nebude odpírat nic, co by si jeho oči přály anebo po čem by jeho srdce toužilo. Oddal se, alespoň na čas, plně uspokojování svých přání a doufal, že v tom najde dokonalé štěstí. Ale když se podíval zpět na zmařené roky a pohaslé naděje, uvědomil si, že sobecký život je prázdný život. Všechno byla prázdnota a honění se za větrem. Nic pod sluncem nemůže uspokojit člověka, který je stvořen pro věčnost.
H. A. Ironside, TLIN 5/5/2010