2. Samuelova 23,17
Těmito slovy je poctěn čin, který se stal v době, kdy David ještě trpěl pod nástrahami Saule. Tehdy ho přepadla touha po napití vody z Betlémské cisterny. Byl to záchvat stesku po rodné vesnici, vzpomínka na nezatížené dny mladosti, anebo co v něm vzbudilo touhu právě po této vodě?
Srdce těchto tří Davidových mužů bylo jeho slovy zasaženo. Jejich plán byl hotov. Neptali se, jaký bude užitek jejich úmyslu. Udělali něco zdánlivě zbytečného proto, že se jim jednalo o Davidovo srdce. Za nebezpečí života pronikli řadami Filistinských a přinesli vytouženou vodu.
A David? Viděl v ní „krev mužů těch“ – jejich život, kterého se kvůli němu odvážili. A krev patří Bohu. Tak ji vylil jako mokrou oběť. To, co udělali pro Davida, se stalo obětí pro Boha. – Muž Jidášova druhu by řekl: „Jaká škoda, jak zbytečné!“ Avšak právě v tom se ukázalo Davidovo srdce, že těm mužům dal na srozuměnou: „Váš čin lásky je pro mne příliš veliký, tolik oddanosti náleží jen Bohu.“ Zde odpovídá jedno srdce druhému. To je nekonečně více než napít se vody kvůli žízni.
O co nám jde dnes? O vnější úspěch? Pak v ocenění Pána vyjdeme prázdní, i kdyby pochvala od lidí byla jakkoli velká. Čin těch tří hrdinů nalezl zvláštní uznání teprve na konci, když David vstoupil na královský trůn. Tak tomu bude s námi, „až přijde Pán… A tehdáž bude míti chválu jeden každý od Boha“ (1. Korintským 4,5). Jak mnohý skutek tiché oddanosti bude potom poctěn v plném světle!
DHIN 27/7/2015