Jan 8,3-7
Jak tvrdí a krutí byli zákoníci a farizeové. Přivádějí k Pánovi ženu, kterou přistihli při skutku cizoložství. Chtěli ho přivést do rozporu s Mojžíšem, který přikázal, aby takoví byli usmrceni. Ale Pán Ježíš se sklonil a Svým prstem psal na zem. Ten Jediný, který se uměl sklonit, když viděl takový hřích, byl velký Stvořitel sám! A tentýž prst, který psal na desky zákona, nyní psal na zem. Jistě to potvrzovalo skutečnost, že ten hřích zasluhoval rozsudek smrti. Ale Kristus nepřišel proto, aby soudil, ale kvůli vzácnému předmětu spasení duší.
Odpověď, kterou jim dal, jistě žádnému z nich neposkytla možnost, aby Ho obžaloval. Kdo by se odvážil hodit na ni kámen, když On jim řekl, aby to učinil ten, kdo je bez hříchu? A tak místo aby házeli kameny, počna staršími, všichni po jednom odešli! „I zůstal tu Ježíš sám, a ta žena uprostřed stojeci.“ (verš 9) On byl jediný „bez hříchu“ – z lidí, kteří kdy přišli na svět, a jen On sám byl oprávněn hodit první kámen, ale On to neudělal. Spíše se jí zeptal: „Ženo, kde jsou ti, kteří na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil? Kteráž řekla: Žádný, Pane. I řekl jí Ježíš: Aniž já tebe odsuzuji. Jdi a nehřeš více.“ (verše 10-11)
L. M. Grant, TLIN 28/4/2010