Matouš 22,41-45
To byla otázka, na kterou farizeové nemohli a nechtěli dát odpověď. Ve skutečnosti mluví proroctví Starého zákona zcela jasně o Mesiášovi, Davidovu synu a králi Izraele. David byl přece první král v Izraeli, kterého Bůh vyvolil podle Svého srdce. A Bůh stanovil, že Mesiáš bude Davidův potomek.
Znali farizeové tyto skutečnosti? Nebo je prostě nebrali na vědomí, protože nechtěli Ježíše uznat za Davidova syna?
Pán Ježíš je přímo konfrontuje s Davidovými slovy v Žalmu 110,1: „Řekl Hospodin Pánu mému: Seď na pravici mé, dokud nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých.“ Je zcela jasné, že Ten, kterého David nazývá „mým Pánem“, je Král, kterému Bůh v budoucnosti podrobí všechny nepřátele. Proto je nejen Davidovým synem – On je Davidovým Pánem!
Udivující skutečnost! Je to jeden z největších „paradoxů“ ve Svatém Písmu. Jako král Izraele je Kristus zcela jistě pravý člověk, ale On je více než člověk: On je Pán nade všemi, věčný Boží Syn. Tomáš to jasně poznal, když se setkal se vzkříšeným Pánem. Řekl k Němu: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28)
I naše klanění a velebení patří v celé věčnosti Jemu, našemu Pánu, Božímu Synu!
DHIN 28/6/2015