Přátelé, kteří přišli, aby těšili Joba v jeho neštěstí, si věc nečinili nikterak snadnou: Plakali s ním a mlčky u něho seděli sedm dní. To je třeba si představit! A když Job začal rozhovor, dali si námahu, aby ho osvobodili od jeho hořkosti. Avšak výsledek byl, že je nazval „nepříjemnými (bídnými) těšiteli“ a myslel si, že od nich teď už slyšel dost.
Jak k tomu došlo? Počátek jejich myšlenek byl chybný. – Není utrpení bez příčiny, tak si to mysleli. A Job tedy musí vyzkoumat, proč ho Bůh nechává tak trpět, a přivést tuto věc s Bohem do pořádku. – To je typické pro „utěšitele“, kteří sami nikdy nezakusili bolest srdce, ale také nikdy nezakusili útěchu. – Jak zcela jiný je pohled, jakým Pavel viděl těžkosti svého života! Ani on neuměl vždy stejně přijímat Boží jednání. A tak mu „trn pro tělo“, který mu Pán dal, způsobil mnoho těžkostí (2. Kor. 12,8). Ale naučil se utíkat se vším na Boží srdce.
Tak se Boha i my učíme znát jako „Otce milosrdenství a Boha všelikého potěšení“, a můžeme potom ze všeho těžkého a nepochopitelného ve svém životě získat poznání účelu: útěchu, kterou sami od Boha dostáváme, dávat dále druhým. Takoví těšitelé jsou věrohodní a jsou přijímáni.
Možná že tato myšlenka může dodat odvahu některým z našich čtenářů, kteří právě v této době sami procházejí těžkostmi, které jim jsou nesrozumitelné.