4. Mojžíšova 21,7
Zde přišla chvíle, aby se ukázala božská milost. Lidská potřeba vždy byla příležitostí pro ukázání Boží milosti a milosrdenství. V tu chvíli, kdy Izrael mohl říci: „Zhřešili jsme,“ tu už nebylo další překážky. Bůh mohl jednat, a to stačilo. Když Izrael reptal, odpovědí byla kousnutí hady; když Izrael vyznal, odpovědí byla Boží milost: „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Udělej sobě hada podobného těm ohnivým a vyzdvihni jej na tyč; a každý uštknutý, když pohledí na něj, živ bude.“ (4. M. 21,8) Právě obraz toho, co působilo neštěstí, byl vyzdvižen, aby byl potrubím, kterým mohla plynout dolů Boží milost v bohaté hojnosti k ubohým, zraněným hříšníkům. Jak dojemný a krásný předobraz Krista na kříži! Je to velmi rozšířená chyba, vidět Pána Ježíše spíše jako Toho, kdo odvrací Boží hněv, než jako Toho, skrze kterého Bůh může plně projevit Svou lásku. To, že vytrpěl Boží hněv proti hříchu, je velmi vzácná pravda. Ale je tu více než to. On sestoupil na tento bídný svět, aby zemřel na dřevě pod zlořečením, aby tím, že zemřel, mohl otevřít věčné prameny Boží lásky směrem k srdci ubohého, vzpurného člověka. To tvoří veliký rozdíl při představování Boží přirozenosti a charakteru hříšníkovi. Nikdy nic nemůže přivést hříšníka ke stavu pravého štěstí a svatosti, než jedině, když je plně ustaven ve víře a prožitku Boží lásky. Úplně první snahou hada v Edenu bylo otřást důvěrou člověka v přívětivost a lásku Boha, a tak vytvořit nespokojenost s místem, na které ho Bůh postavil. Jeho pád byl výsledkem – bezprostředním výsledkem jeho pochybování o Boží lásce. Uzdravení člověka musí plynout z jeho víry v tuto lásku. C. H. Mackintosh, TLIN 26/3/2010