Bůh k nám mluví – Svým Slovem. Ale i my smíme mluvit k Němu – v modlitbě. A máme to činit „směle“, abychom „dosáhli milosrdenství a milost nalezli k pomoci v čas příhodný“ (Židům 4,16).
Bez omezení smíme „ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním“ oznamovat své prosby před Bohem (Fil. 4,6). To je široké pole pro osobní modlitbu vskrytu, stejně jako pro společnou modlitbu, když jsou děti Boží shromážděny k tomuto účelu.
Jaké jsou tedy naše prosby – jsou jimi pozemské otázky a těžkosti? Ano, pro to má Bůh otevřené ucho. „On zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.“ (Žalm 103,14) Trápení nemocných a starých, starost o zaměstnání a rodinu, pokoj a svoboda a celé naše bytí – to vše Mu není lhostejné.
A přece bychom neměli u toho zůstat stát. Apoštol Pavel nám v tom je příkladem. I on byl obklopen těžkostmi. Ale v jeho modlitbách mělo duchovní blaho Božích dětí přednost. Aby vnitřně přicházely blíže k Pánu Ježíši, aby více chápaly z Jeho velikosti a slávy, a aby se to odráželo v jejich životě k Boží cti a k jejich vlastnímu štěstí – to byla jeho vroucí prosba k Bohu. Jak potřebné jsou takové modlitby i dnes! Jen tak se rozehřejí srdce pro Pána a bude tu duchovní růst.
DHIN 16/5/2015