Skutky 20,31
Apoštol mluví se staršími z Efezu, když jde, sevřen jsa duchem, do Jeruzaléma (v. 22). Před odchodem dává varování těm, kdo mají službu dohlížení. Slovo bdít znamená být vzhůru, mít se na pozoru, aby mohli dohlížet, chránit a střežit. Zde je Pavel varuje, aby byli bdělými. Ale bdělými proti čemu? Verš 29 nám dává odpověď: „Neboť já to vím, že po mém odchodu vejdou mezi vás vlci hltaví, kteří nebudou šetřit stádo.“
Apoštol zde činí důrazný výrok. Neříká, že možná nebo snad. Řekl: „Neboť já to vím.“ Jeho roky, strávené ve službě Pánu a Pánovu Shromáždění, byly strávené s pečlivou bdělostí a ustavičným varováním, když říká: „Nepřestal jsem dnem i nocí s pláčem napomínati jednoho každého.“ On nejenže bděl a varoval. On to činil také se slzami. Tyto slzy přišly z jeho známosti toho, co leží před shromážděním, jestliže se stane uvolněným ve službě dohlížení. Nejme-li bdělými, staneme se sebeuspokojenými a lhostejnými, zapomínajíce na to, že máme stále být bdělými kvůli dvěma hlavním zdrojům odpadnutí mezi námi: 1. Kvůli falešným učitelům zvenku a 2. kvůli nedostatku duchovnosti uvnitř. „Proto bděte,“ jak zní naučení apoštola. Když povolujeme, nejsme skutečně bdělí a můžeme i ztratit zájem, vytvářejíce tak příznivý moment pro nepřítele, aby se vkradl mezi lid Páně, rozdělil ho falešným učením a osobními ambicemi. Nejsou-li tyto věci pod kontrolou, směřují k rozptýlení stáda.
R. F. Sheets, TLIN 13/3/2010