Asi není větší překážka pro to, aby se Duch Svatý hojně projevil, než chybný duch u chybných věcí.
Tyto verše shrnují 4. Mojžíšovu 20,1-13. Tam lid žíznil a pronesl vzpurná slova proti Bohu a proti Mojžíšovi. Bůh zasáhl a způsobil vysvobození, ale duch Mojžíše a Árona byl zjitřen. Písmo poznamenává: „Mojžíšovi se zle stalo pro ně.“ Kdo byl Mojžíš? Málo lidí mělo takové výsady. Viz tohoto starého služebníka Božího, jenž byl věrný v celém Božím domě; a přece ve čtyřicátém roce cesty pouští přišla na tohoto muže tato velká pohroma.
Nejsme nakloněni k neštěstí ze stejné příčiny? Zle se vedlo Mojžíšovi a byla mu zadržena pocta korunující jeho život. Ale nebyl lid zlý? Ano, jednal ošklivě: Rozjitřili jeho ducha. Ale Mojžíš jednal chybně, a kdo může říci, jakou ztrátu to přineslo do jeho života?
Boží děti často mluví o „spravedlivém rozhořčení“; cítí špatné věci tak ostře a ďábel má výhodu, že jitří ducha a Boží děti nevidí, že to je pro Boha špatná věc, největší zábrana ve společenství a službě.
Když se obrátíme k vyprávění ve 2. Mojžíšově 17 o udeřené skále, máme tam záznam o události, která se stala čtyřicet let předtím. Lid měl žízeň a chtěl vodu. Byl tu zlý, reptavý duch, působící mnoho zlého. Byli podráždění a nevděční na nejvyšším stupni. Ale to zlé se nedostalo do ducha Mojžíšova. Vložil věc do Božích rukou a Bůh vstoupil a způsobil záchranu. Nezjitřený duch vždy přivolává Boha na scénu. Zjitřený duch Boha vylučuje. Proto ďábel působí, abychom byli rozjitřeni. TLIN 1/7/2010