Židům 12,6.7
Náhodný chodec pozoruje, jak si dva chlapci uštědřují prudké rány. Náhle se vynoří neznámý člověk. Chytí jednoho ze soků za límec, táhne ho na stranu a začne mu mluvit do svědomí. Druhého chlapce si nevšímá.
Přihlížející chodec má dojem, že je svědkem jasné nespravedlnosti, a zasahuje: „Proč chcete trestat jen tohoto chlapce? Ten druhý má stejnou vinu!“ Neznámý klidně odpoví: „Máte jistě pravdu, jenomže tenhle – to je můj syn!“
Ten muž se cítí odpovědný za chování chlapce, protože to je jeho syn. Leží mu na srdci jeho výchova. Toho druhého nezná a nemůže v tomto směru pro něho nic udělat.
Někdy prožívají věřící těžké doby, zatímco se zdá, že těm, kteří se vůbec o Boha nestarají, se daří docela dobře. Vysvětlení nalézáme v této prosté odpovědi: „Tenhle – to je můj syn!“
Když se Bůh zaměstnává naší výchovou, je to jasný důkaz toho, že jsme Jeho děti. Zajímá se o nás; chce pro nás to nejlepší. Tato otcovská výchova je výlučná výsada Jeho dětí. Je výrazem Jeho věrné lásky k nám.
„Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej, když od něho trestán býváš. Neboť koho miluje Pán, toho trestá.“ Židům 12,5.6
DHIN 25/4/2015