Římanům 3,10-12
Je něco, co vyznačuje necitelnost duší více, než bezstarostnost, která svědčí o jejich stavu před Bohem? – nebo něco, co více ukazuje, jak daleko jsou od Boha, než krajní lhostejnost, kterou zjevují ohledně věcí nebe a Krista?
Adam se vzdal všeho, čím mu Bůh byl, kvůli jedení ovoce. A to dělají hříšníci každý den. Ustavičně se vzdávají Boha pro věci světa. Každá marnost nebo zábava má nad nimi větší moc než všechna Boží snažně prosící láska – než všechna milost Krista! Podobně jako ten mladý muž, který měl velké jmění, „odcházejí zarmouceni“, když slyší o skutečnosti svého stavu; ale přece odcházejí. Ukazují naprostou zkaženost svého srdce – není v něm ani atom pro Boha!
Duch Svatý prosí hříšníky: „Smiřte se s Bohem,“ a hříšníci nemají zájem. Ale když je Bůh zjeven mé duši, shledávám, že v ní je hřích, který mne sám musí provždy oddělit od Boha! Ale pak objevím, že hřích je právě to, kvůli čemu se Ježíš sám vydal – kvůli čemu nesl hněv a zemřel – a tak pro mne dokonal a zjevil mému srdci tu nehledanou Boží lásku! Bůh přišel v milosrdenství a jednal právě s těmi hříchy a stavem, které mne zarmucovaly, ve Svém vlastním Synu ve spravedlnosti, aby mohl být volný a vyjádřit Svou lásku – aby se mnou mohl jednat v milosti! Jednal ve svatosti proti mému hříchu, a to dříve, než přijde den soudu, takže já mohu říci: „Mám pokoj s Bohem!“ (Řím. 5,1)
J. N. Darby, TLIN 1/2/2010