A svědectví vydal Jan, řka: Viděl jsem Ducha sestupujícího jako holubici s nebe, a zůstal na něm. A já jsem ho neznal, ale který mně poslal křtíti vodou, ten mi řekl: Nad kým uzříš Ducha sestupujícího a zůstávajícího na něm, ten jest, který křtí Duchem svatým. A já jsem viděl, a svědectví jsem vydal, že on jest ten Syn Boží. Jan 1,32-34
Ačkoli existuje mnohem větší svědectví o velikosti slávy Pána Ježíše Krista, přece je Janovo svědectví dokonale pravdivé a každý, kdo je může slyšet, by je měl vážně zvažovat. Před svým narozením byl Jan Bohem vyvolen k tomu, aby byl předchůdcem Pána Ježíše a aby představil svého Pána dětem Izraele. Ačkoli Janova matka Alžběta byla blízce příbuzná s Marií, matkou Ježíšovou, přece Jan říká o Pánu Ježíši: „A já jsem Ho neznal.“ To znamená, že Jan neměl žádné porozumění o slávě Pána Ježíše jako Božího Syna, takže byl zcela závislý na zjevení, které mu dal Bůh Otec. Tak je také pro kohokoli jiného nemožné znát Božího Syna, kromě: skrze zjevení od Otce (viz Mat. 11,27).
Otec řekl Janovi, že Ten, na něhož sestoupí Duch a zůstane na Něm, je Ten, který bude křtít Duchem Svatým. To se stalo v době, kdy Jan pokřtil Pána Ježíše, když Jan slyšel hlas Otce z nebe, řkoucí: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3,17). Mohla v Janově mysli zůstat nejmenší pochybnost o tom, že Pán Ježíš je sám Bůh nebe a země? Jistě nikoli! Je zarmucující, že Janovo svědectví bylo odmítnuto. Ale nejen to, Pán sám byl stejně tak chladně zavržen, když přišel ke Svým stvořením v něžné lásce a přívětivosti. Jak nevýslovně smutné! A přece zvěst o Jeho milosti byla dále vyhlašována dlouho po Jeho ukřižování a vzkříšení. Jaká skutečně obdivuhodná láska!
L. M. Grant, TLIN 29/1/2010