Bůh Jákobův je Bůh těch, kteří se vztahují po Božím požehnání, i když přitom často selhávají. Avšak Bůh se jich nevzdává; Chce je dokonce proměnit v potrubí požehnání.
Z čistě lidského pohledu byl Jákobův život životem toho, kdo zklamal. Oklamal svého otce. Oklamal svého bratra. Oklamal svého strýce. Zklamal své ženy a zklamal své syny. Ale Jednoho Jákob nemohl oklamat: Boha! – Ten ho přece znal od začátku.
A Bůh zase nezklamal Jákoba. Miloval ho. Chtěl mu bohatě požehnat a učinil ho nakonec Svojí pečlivou výchovou věřícím, který ještě ve vysokém věku ukazoval duchovní sílu (srv. s Žalmem 92,15).
V každém z nás vězí takový Jákob. Tak jako on, i my se často učíme teprve skrze zkušenost, jak mnoho nás stojí svévole a sebedůvěra. – Bůh vychovává Své „Jákoby“ často tím, že je staví vedle lidí, v jejichž chování musejí poznávat svůj vlastní obraz. A tak dopouští, aby se skrze falešnost „Lábanů“ tohoto světa učili poznávat falešnost svého vlastního srdce (1. Mojžíšova 31,7).
Bůh se Jákobovi zjevil pětkrát. Pokaždé pomohl Jákobovi k nápravě a dal mu novou šanci. Bůh Jákobův nezná nějaké nedokončené dílo. Jákob mohl zapomenout na svůj slib – Bůh nezapomněl být věrný.
Jákobovi bylo bohatě požehnáno, když jeho lidská síla byla zlomena. Z Jákoba podvodníka se stal Izrael (Boží bojovník). A jak krásný je jeho konec! Vírou žehnal synům Josefovým a klaněl se (1. Mojžíšova 25,26; 32,29; 47,31).
DHIN 20/3/2015