2. Korintským 4,16
Jedno pořekadlo zní: „Stáří přichází s různými věcmi.“ – Míněny jsou četné obtíže, které se ve stáří dostavují, zatím co tělesné schopnosti se přitom menší. Jak snadno potom i u křesťanů propuknou nářky a nespokojenost, když pozorují, že síly ubývají.
Avšak takový postoj má účinek na duchovní život. Může se stát, že jsme procesem stárnutí tak zaměstnání, že společenství s Pánem Ježíšem ustupuje do pozadí. Ale když litujeme sami sebe a oplakáváme minulost, stáváme se v duchovním směru brzy ruinou, místo abychom se podobali stromu nesoucímu ovoce.
Když apoštol Pavel psal tento druhý Dopis Korintským, byl už za vrcholem svého života. Ustavičná a na strádání bohatá práce, jakož i starost o shromáždění a o jednotlivé věřící zanechaly své stopy na jeho „vnějším člověku“. Ale jeho duchovní život tím neutrpěl. „Vnitřní člověk“ byl ještě v plné síle a radosti, jeho víra byla nezlomená.
V tomto oddílu ve 2. Korintským 4,14-18 apoštol rozvíjí tajemství své síly a čerstvosti: Jeho myšlenky nebyly upřeny k viditelným a pozemským věcem, nýbrž k tomu, co je neviditelné a věčné.
To nás také může povzbudit: Když stárneme, mnohé možnosti se ztrácejí. Ale Boží slovo nám jasně ukazuje, že to nejlepší ještě přijde. – Není to výhled, který utěšuje?
DHIN 16/3/2015