Lukáš 15,17-19
Marnotratný syn si bezpochyby myslel, že to bude od něho velmi pokorné, když řekne: „Učiň mne jako jednoho z nájemníků (služebníků) svých.“ Ale byl to zbytek pýchy a zákonictví srdce, nikoli pokora. Pravou pokoru vidíme u publikána, když stál zdaleka a vyznával hříchy, nechtěje ani oči k nebi pozdvihnout (Lukáš 18,13). Marnotratný syn neměl větší nárok na to, aby byl přijat jako služebník, než na to, aby byl přijat jako syn. Zmařil všechna očekávání a nároky na půdě spravedlnosti. Mohl nabídnout jen jeden důvod, totiž tížící nouzi. Mohl být přijat jen v milosti. A tak je jeho předem promyšlená řeč přerušena – nikdy se nedostane k tomu, aby řekl: „Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých,“ neboť otec běžel, aby se s ním setkal, padl mu na šíji a políbil ho.
A tak tomu je s hříšníkem. Může být přijat jen v milosti, neboť kdyby to mělo být ve spravedlnosti, musel by být navěky odsouzen. Nic není řečeno o jeho hříších, neboť otázka hříchu byla urovnána mezi Bohem a Kristem na kříži. Když Bůh přijal smíření na kříži, pak ten kdysi degradovaný, zničený, ztracený člověk je učiněn synem a dědicem – dědicem Božím a spoludědicem s Kristem. To je milost – Boží milost v Ježíši Kristu všem, kdo věří v Jeho jméno. Dále bude takový člověk zářit v milosti a bude nádobou pro její ukázání v průběhu nesčíslných věků věčnosti.
A. Miller TLIN 11/1/2010