Žalm 103,2
Uplynulý rok přinesl možná nejednomu z nás těžké zkoušky. Někdo vážně onemocněl, ale zase ozdravěl, jiný procházel finančními těžkostmi nebo dokonce nezaměstnaností, a jeho pevná víra začala kolísat. Avšak věrný Bůh mu nečekaným způsobem pomohl z tísně, takže srdce bylo znovu uzpůsobeno k chvále a děkování.
Ale neměli by být mnohem vděčnější ti mnozí, kteří byli stále zdrávi a nemuseli prodělávat žádné vážné zkoušky? Pokud jsme ‒ skrze Boží dobrotivost a přívětivost ‒ vůbec nebyli postiženi souženími, nemělo by nás to přinejmenším právě tak podnítit k chválení a děkování, jako těžkosti, z nichž nás Bůh vysvobodil? Jak býváme často nevšímaví a nevděční! Zda takové dobrodiní není mnohem větší?
Jaká je to milost, že patříme k těm, kteří nekonají krok přes práh nového roku v hlučné světské zábavě, nýbrž s vážnými myšlenkami a s modlitbou! Jsme si vědomi pomíjivosti času a díváme se na cestu, kterou jsme v minulém roce urazili, ve světle věčnosti. Možná, že mnohé odsuzujeme a koříme se před svatým Bohem, jsouce si zároveň vědomi své bezmocnosti a závislosti, pokud jde o nový rok, jenž leží před námi.
Nemělo by nás vlastně celý rok pronikat vědomí o pomíjivosti času a o svaté vážnosti každé nám darované hodiny? Život je jen krátký, ale vzácná je každá z jeho chvil. Čas je jaksi jako prázdná nádoba, která nám byla předána, abychom ji během naší cesty po této zemi naplnili. Zvažme to ve svých srdcích a prosme s žalmistou: „Nauč nás tedy počítati dnů našich!“ (Ž. 90,12)
Nevděčnost je zvláštním znakem dnů, v nichž žijeme. Ani mezi křesťany se vděčnost ‒ jedna z ctností ‒ rozhodně nevyskytuje tak často, jak bychom se oprávněně domnívali. Skutečně vděčných srdcí nalezneme málo. Jak mnohý se v nemoci nebo těžkosti obrátil na Boha a všelicos slíbil pro případ, že by jeho modlitba byla vyslyšena, avšak potom svůj slib nedodržel. Člověk na to může zapomenout, ale Bůh to nezapomene. On slyšel, vyslyšel, pomohl, uzdravil, a čeká za to poděkování. „Obětuj Bohu chválu, a plň (= zaplať) Nejvyššímu své sliby!“ (Ž. 50,14) Lépe je neslibovat, než slíbit a nedodržet.
Stav srdce devíti uzdravených z malomocenství byl smutný a hluboce zarmoutil Pána. On učinil podle jejich prosby a slitoval se nad nimi, ale je ani nenapadlo, aby Jemu, jenž jim pomohl, poděkovali. Jenom desátý vzdal Bohu čest, potěšil Pána, a také sám Jím byl potěšen, když mu řekl ona vzácná slova: „Jdi, víra tvá tě uzdravila (= zachránila).“ (Luk. 17)
Jak je tomu v tomto směru, milý čtenáři, s tebou? Chováš se také tak nevděčně a sobecky, jako oněch devět? Pán Ježíš, ten veliký lékař a pomocník v nouzi se ptá: „Kde však je (těch) devět?“ (17. v.+)
V chválení a děkování zůstáváme všichni Božími dlužníky, protože nám každého dne prokazuje stonásobně Svá milosrdenství a laskavosti, jež si sotva uvědomujeme.