„Každý, kdo má tuto naději v něm.“ A jaká je to naděje? Že bude jednou rychle vzat z této země a bude se těšit slávě nebe? Nikoli, ale že bude podoben svému Pánu a že Ho bude vidět takového, jaký On je. Jak úžasná to je naděje! Mé oči Ho mají vidět v celé Jeho kráse, Jej, toho oslaveného člověka Krista Ježíše ‒ Jej, který mne miloval a vydal sebe sama za mne ‒ Jej, rozkoš Božího srdce a předmět velebícího údivu všech nebeských zástupů. Být Mu podoben ‒ jak velebeníhodná to milost! Je to příliš pro chatrné srdce člověka, ale nikoli příliš pro Boží srdce, není to příliš vysoké a příliš údivné pro plány věčné lásky. „Každý, kdo má tuto naději v něm“ ‒ nikoli ten, kdo o ní slyšel, nýbrž ten, kdo ji má, kdo ji vlastní jako živou pravdu ve svém nitru. A co dělá takový? „Očišťuje se, jako i on čistý jest.“ Sám Kristus je měřítkem, podle něhož se očišťuje. Věřící odstraňuje ze svého praktického života a ze svých způsobů chování vše, co působí pohoršení, očišťuje se a vzorem k tomu je mu sám Kristus ve Své čistotě. Jeho milujícímu a vděčnému srdci nemůže stačit nějaký menší vzor. Ví, že bude Kristu připodobněn, a proto si přeje, aby tomu tak bylo ‒ třebaže jen slabou měrou ‒ již nyní. Kéž by tomu tak bylo s pisatelem i čtenářem těchto řádků!
Ano, drazí, choďme ve světle toho budoucího dne, k zalíbení našeho drahého Pána a k oslavení našeho Boha a Otce! Pak budeme schopni se šťastným a vděčným srdcem velebit a upřímně Ho očekávat, když „jaký jest on, (takoví) i my jsme na tomto světě“ (1. Jan. 4,17). Proto „očišťujme se od všeliké poskvrny těla i ducha“ (2. Kor. 7,1).
Srdce, které skutečně patří Pánu, je rozhodnuto „usilovat o posvěcení (nebo: svatost)“ (Žid. 12,14), zapírá samo sebe a cele se dává k dispozici Jemu a Jeho věci. Vroucně touží po tom, aby bylo prakticky stále více proměňováno v Jeho obraz a skrze Boží milost rostlo v Něho. Takový křesťan není spokojen s tím, že se Pánu zatím ještě málo podobá, nýbrž spěje vpřed, hodinu co hodinu, den co den. Při sledování tohoto svého cíle věrně používá prostředky, které mu dal Pán: modlitby a Boží slovo. Ve všem hledá vedení a osvěcování Duchem Božím. Rozmnožování rozumové známosti pravdy, i když si jí cení a snažně si ji přeje, je mu jenom vstupní branou, aby pak prodléval v přítomnosti Pána a objevoval na Něm nové slávy.
Hledění na toho Čistého a Svatého, spolu s vědomím: brzy budu Jemu podoben a budu Ho vidět takového, jaký On je, probouzí v takovém srdci stále mocnější touhu, aby Mu byl již nyní co nejvíce podoben a odstraňoval vše, co neodpovídá Jeho čistotě. A čím déle a pilněji pokračuje v takovém hledění na Něho, tím jasnější a bystřejší se také stává jeho zrak jak pro svatost Pána, tak i pro vlastní praktický stav.
A zatímco na Něho tak upřeně hledí, je proměňován v tentýž obraz. Výsledkem je praktická čistota, oddělení od jakéhokoli zla a posvěcené, nebeské smýšlení. Naděje, že už brzo Pána uvidí a že Mu bude podoben, působí, že „se očišťuje, jako i on čistý jest“.