Jak často bývá lidem zatěžko poděkovat. Nebývá to vždy lehké, je-li nám něco dáváno, jednoduše to s poděkováním přijmout. Častokrát bychom se takovému dárci chtěli za to, co nám dal, nějak odvděčit. Pak bychom se aspoň mohli domnívat, že ta věc je nějak vyrovnána. Právě tak je tomu se spasením naší duše, které by nám Bůh chtěl tak rád dát na základě díla Pána Ježíše. My bychom byli raději, kdybychom mohli něco udělat, kdybychom nějakým svým úsilím nebo prací mohli Boha uspokojit, než abychom řekli pouhé „ano“ k tomu, co On o nás myslí, a co nám chce zdarma dát jako pouhý dar. Jenže spasení, které nám Bůh nabízí, je tak veliké a nevyčíslitelné, že žádný člověk na světě si je nemůže koupit. I milióny našich korun by byly příliš malou částkou. Nikdo z nás by si nemohl vydělat tak veliký obnos. A nikdo z nás není tak dobrý, aby si mohl spasení zasloužit. Boha to stálo krev Jeho jednorozeného Syna, aby nám mohl otevřít cestu do nebe. A kdyby někdo byl živ třeba i milión let a strávil je v samých kajícnických cvičeních, na poutnických cestách a v činění dobrých skutků, nemohl by si tím zasloužit vstup do nebe.
Jediné, co můžeme učinit, je: přijmout to nevyčíslitelné jako důkaz Boží lásky k nám hříšným. Neměli bychom ten velký Boží dar s hlubokou pokorou přijmout, vědouce, že Ho to stálo smrt Jeho milého Syna, než nám jej mohl nabídnout? „Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí (= bez síly) byli, v čas příhodný za bezbožné umřel, ježto sotva kdo za spravedlivého umře, ač za dobrého by někdo snad i umříti směl. Dokazuje pak Bůh lásky své k nám, neboť když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5,6-8)
Člověk je tak pošetilý, že i pokud jde o náboženské věci, by chtěl Boha učinit příjemcem a sebe dárcem. Nechápe, že se před Ním nemůže prokázat ničím jiným než svými hříchy, a ty jsou Bohu ohavností. ‒ Aby se člověk dostal do správného poměru k Bohu, aby mohl být vykoupen, nemůže ze své strany nic učinit a nic nemůže přinést. V tomto případě může být dárcem jedině Bůh. A On učinil vše, čeho bylo třeba k spasení člověka. Vždyť „tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
Jaký to byl dar, jaký úžasný, nevýslovný dar, který Bůh měl připraven pro provinilého člověka, jenž se staví proti Němu! V tomto případě Bůh nemohl vyslovit Své slovo moci, jako při stvoření, nýbrž musel „dát“, aby člověk byl vysvobozen z moci ďábla. A co dal? To nejvyšší, co měl: Svého jednorozeného, tolik milovaného Syna! Musel Ho poslat na tuto zem, připraviv Mu tělo. „Když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého narozeného z ženy.“ (Gal. 4,4) Jak hluboko se Syn ponížil, že se stal člověkem, aby na této zemi trpěl a zemřel, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu! Bůh předem věděl, že člověk bude s Jeho Synem tak potupně nakládat a že Ho přibije na kříž ‒ a přesto Ho dal. Vskutku nemůžeme Boha dost chválit a Jemu děkovat za takovou lásku, ukázanou v tak drahém, nevýslovném daru!