Přísloví 4,23+
Nic neovlivňuje člověka tolik, jako jeho srdce. V tom, co si srdce přeje a co si žádá, se vlastně projevuje osobnost člověka. Je tedy jasné, že vůle člověka je rozhodující pro to, jakou cestou jde. Podle toho, jak smýšlí, jde cestou smrti nebo cestou života. Říká to jasně i dnešní verš: „… neboť z něho (ze srdce) jsou východy života.“ Srdce většinou sleduje jen to, co se mu zdá být správné, vše ostatní nechává bez povšimnutí. Jak nebezpečné je to! Bez Boha, bez světla Božího slova mohou být cesty člověka jen cestami smrti.
Naproti tomu věřící křesťan, v jehož nitru přebývá Duch Svatý, může vše posuzovat podle toho, jak Jím je poučován. Jaká je to výsada! Duch Boží chce naše myšlenky upoutávat na Pána, na Jeho pravdu a Jeho přikázání a tím utvářet křesťana, ano, dělat z něho opravdu duchovního člověka. Naše vůle přitom musí být stejná jako Boží vůle. Proto je tolik třeba bdít nad vlastním srdcem. Pokud totiž je v činnosti naše vůle, máme Boží vůli proti sobě. Ostříhat své srdce, je totéž jako v Novém zákoně přepásat svá bedra. Ještě se nalézáme na jevišti zla a nečistoty, kde je nám třeba přepásávat své náklonnosti pásem pravdy (Ef. 6,14). Naše srdce mají stále sklon nechat se přitahovat tím, co je ve světě. Jestliže tomuto sklonu povolíme a necháme se světem ovlivnit, velmi snadno se stane, že se znečistíme. Písmo říká: „Nemilujte světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou.“ (1. Jan. 2,15) My jistě sami své srdce ostříhat nemůžeme, ale ten výše uvedený verš nám vážným způsobem připomíná naši odpovědnost. Když se například modlíme: „Pane, ostříhej nás před zlem,“ musíme si také přát jednat podle Božího slova: „Od všeliké zlé tvárnosti (= formy zla) se varujte (= zdržujte).“ (1. Tes. 5,22). Když se modlíme, aby Pán odpoutával naše srdce od vlivů světa a působil, abychom se více zaměstnávali Jím samým, jistě nás nenapadne číst světské knihy nebo časopisy, anebo udržovat ještě nějaká přátelství se světem.
Jde-li nám opravdu o to, abychom zůstávali „ostříháni Boží mocí“ (1. Petr. 1,5), jistě se budeme snažit lnout k Pánu celým srdcem. Ovšemže to vše může být působeno jen milostí, ale ona v nás chce působit a probouzet v nás touhu následovat Pána celým (to znamená nerozděleným) srdcem. Satan by tak rád uvedl do našeho srdce něco, co by nás odvádělo od Pána Ježíše. Proto tak velice potřebujeme vzít si k srdci výše uvedené napomenutí. Rovněž je třeba mít se na pozoru a bdít také, aby z našich srdcí nevycházela „zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání“ a mnoho dalších zlých věcí (Mat. 15,19) a my nebyli znečištěni. Je třeba, abychom se stále odsuzovali, aby nás pak naše srdce neodsuzovalo a my mohli mít smělost v plné jistotě víry prodlévat v Boží přítomnosti. A jak můžeme být nejbezpečněji ochráněni před pohnutkami našich lstivých, svévolných srdcí? Tím, že v nich budeme uchovávat Jeho slovo, neboť pak nezhřešíme (Ž. 119,11).