Podle učení Ep. Efezským jsme kdysi byli všichni mrtví v přestoupeních a hříších. Zde pak je smrtí Ježíše „za všechny“ dokázáno, že všichni lidé byli rovněž ve smrti. Protože by ale Bůh dal rád „všem“ věčný život, musel Pán Ježíš zemřít „za všechny“. To však rozhodně neznamená, že by tedy všichni lidé skrze smrt Krista dosáhli věčného života. Všichni ale mají možnost toho dosáhnout. Přesto by však samotná smrt Ježíše nestačila. Bez Jeho vzkříšení bychom všichni ještě vězeli ve svých hříších (1. Kor. 15,17). Také v Ep. Římanům čteme, že Pán „vydán jest pro hříchy (= přestoupení) naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“ (Řím. 4,25).
Jestliže je řeč o Jeho vzkříšení Bohem, tedy tím Bůh potvrzuje, že co se týče hříchu, všechno je vyřízeno k Jeho naprosté spokojenosti. Když ale čteme o Pánu, že měl moc duši Svou (život Svůj) položit a zase ji vzít, tak nám tím ukazuje, že sám je pravý Bůh a věčný život. Jako vítěz nad mocí satana a smrti vyšel z hrobu ve vlastní, božské moci.
Všechno, co Syn činil nebo mluvil na zemi, bylo v dokonalém a zjevném souladu s Otcem. On byl v Otci a Otec v Něm. Měli bychom nyní my, kteří jsme skrze Jeho smrt dosáhli života, dovolovat svému tělu všechno možné, namísto abychom žili Tomu, který pro nás dokonal tak veliké a těžké dílo? Nezapomeňme, co Pán kvůli nám vytrpěl, a mějme také na paměti vznešené postavení, do něhož nás uvedl!
Když Gádští, aby se oddělili a dostali k Davidovi, se chtěli dostat přes Jordán, byly „všechny jeho břehy zaplavené“ (1. Paral. 12,15+). Co se asi odehrávalo v srdci Davida, když viděl, jak tito muži se nedali odradit těžkostmi, aby se dostali k Němu! Věděl, že kvůli němu opustili všechno. Oč více jistě potěší Pána, když dnes vycházíme k Němu ven ze stanů, pohanění Jeho nesouce! Davidova radost je jistě obrazem radosti Pána, vidí-li, jak Ho následujeme. Kéž by všichni, kteří věří v Pána Ježíše, Mu byli tak oddaní, jako kdysi Davidovi hrdinové svému králi!
David, ačkoli už byl „pomazaný Hospodinův“, byl mnoho let zavržen a Saulem pronásledován, a všichni, kteří milovali Davida, vycházeli k němu ven. Bylo k tomu třeba víry a nerozděleného srdce. Byl tu určitý počet mužů, kteří s vírou v jeho budoucí slávu s ním sdíleli všechny útrapy a strádání a všechnu svou sílu, své tělo i život mu s radostí dávali do služby. V 1. Paralipomenon 12 nám jsou nejprve jmenováni tři hrdinové, kteří byli „vyzbrojeni“ a „vycvičeni“ vrhat prakem kameny pravicí i levicí, což kdysi přivodilo pád obra Goliáše. Používali tytéž zbraně, jako kdysi David, takže to byli vycvičení, nebojácní bojovníci a skuteční hrdinové.
Takové hledá i dnes ten pravý David, Pán Ježíš. Od lidí zavržen a skryt světu, sedí již nyní po Boží pravici. Tam Ho vidí víra jako Pána, kterému je „dána všeliká moc na nebi i na zemi“ (Mat. 28,18). Stojíme všichni s rozhodností po Jeho boku i v současných dnech, kdy je zavržen? On má právo na celou naši lásku, ano, na náš život.