Galatským 6,2
Při pohřbu jednoho křesťana bylo řečeno: „Nesl s námi břemena; bral na své srdce těžkosti, které tížily naše srdce!“ ‒ Takové svědectví je jistě krásné a nevšední. Ale nemuselo by být tak ojedinělé, protože břemena na srdcích věřících jsou a byla ve všech dobách. Jak krásné, je-li někdo láskou připraven a hotov nést spolu taková břemena! A jakým požehnáním může být!
Nezapomínejme, že to je naše výsada brát na sebe břemena druhých a tím ulehčit jejich srdci, usnadňovat jim jejich zkoušku, potěšit je a povzbudit! Tím se stáváme podobnějšími Pánu Ježíši. Vždyť toto bylo zákonem, tj. směrnicí, jež Ho vedla, touhou, která Ho ponoukala, aby snímal břemena unaveným a obtíženým. A byla to břemena svědomí a srdce, která snímal sklíčeným a schýleným. Tisíce tisíců lidí mohlo o Něm od té doby s radostí povědět: „On nemoci (= utrpení) naše vzal, a bolesti naše vlastní nesl.“ (Iz. 53,4) A kdo to už trochu zkusil, brát na své srdce břemena jiných, jako to dokonale dělal a dělá Pán Ježíš, bude to stále více považovat za zvláštní výsadu, že se Mu v tom smí podobat. Ale jaká milost, že vždy smíme říkat: „Požehnaný Pán, den co den nese naše břímě!“ (Ž. 68,20+)
Nadepsaný verš zaměřuje zrak všech, kteří se dosud snažili zachovávat desatero přikázání, jiným směrem. Je nám tu představen sám Kristus a Jeho život, jenž byl prokazováním Boží lásky.
Úžasný život našeho Pána nám ukazuje v praktickém působení jiný zákon. Pán nemohl jít kolem něčí těžkosti, aby na ní neměl účast. Ať to byli slepí, chromí nebo všelijak pokřivení, Jeho srdce i ruka byly vždy připraveny sloužit. Jemu bylo radostí pomáhat druhým, nést jejich břemena. Jeho oku neušly ani vnitřní těžkosti ‒ pomáhal všem obtíženým, kteří potřebovali Jeho pomoc. Mohli bychom uvést řadu dalších příkladů Jeho neobyčejné sloužící lásky, abychom si ujasnili, co je „zákon Kristův“, ale čtenář jistě dobře ví, oč jde.
Díváme-li se na Pána z této stránky a vidíme Jeho lásku, vždy ochotnou pomoci, ale především když si připomeneme, že nás vykoupil ze zlořečenství zákona, poznáme také svůj úkol. Obecenství a spojení s věřícími jsou vzácné věci, které se projevují bohatým požehnáním, snažíme-li se nést břemena druhých. Ale jako se na příliš vydatné půdě nedaří stromům, jejichž dřevo by se později hodilo na nosné trámy, i my býváme málo způsobilí a často nepřipraveni nést břemena jiných, jestliže jsme „bezstarostným odpočíváním“ a „sytostí chleba“ otupeni a tím necitliví k potřebám našich spolupoutníků. Lze se pak divit, slyšíme-li mezi sebou tolik nářků, vzdechů a bědování a vidíme-li tak často nespokojenost? Jsme opravdu nosiči břemen? Kéž nám Pán dá, abychom se učili v obecenství s Ním nést břemena druhých a tak plnit „zákon Kristův“!