Židům 13,8
Žádný člověk nevydrží nejistotu. Sžírá ho a trápí. Všichni potřebujeme jistotu, něco spolehlivého, oč se můžeme opřít. A jestliže nic takového neexistuje, pokoušíme se sami si pro sebe něco takového vytvořit. Otázkou je jen: V čem jsou zakotveny tvé „jistoty“?
Spoléháš na nějakou hmotnou oporu, majetek? Pak ale jistě víš, že ho můžeš ztratit. ‒ Opíráš se o svou příjemnost, o svůj dobrý charakter, o svou lásku k lidem a dobročinnost? Tato kotva možná vydrží trochu déle, ale každopádně selže, až na konci svého života se budeš muset odpovídat Bohu. „Není zajisté (mezi lidmi) člověka spravedlivého na zemi, kterýž by činil dobře, a nehřešil.“ (Kaz. 7,20)
Spoléháš na své náboženství, na svou pobožnost? Taková kotva povolí, začne-li to v tvém životě bouřit. A rozhodně taková „jistota“ neobstojí před Bohem.
Spolehni se plně na Krista! Je jediný, který ti v tomto světě plném neklidu a nepokoje, nejistoty a proměn může dát skutečnou jistotu. Kdo v Něho, Spasitele hříšníků, uvěří, nalezne pokoj, odpočinutí, bezpečí a jistotu. Takový může s apoštolem Pavlem říkat: „Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectvo, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, ani vysokost ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 8,38.39+)
My jsme Pána Ježíše ještě neviděli, ale známe Ho jako Toho, který kdysi založil zemi a jehož rukou dílo jsou nebesa (Ž. 102,26). Písmo Mu přisvojuje více jmen, a také jméno „Tentýž“ (viz 5. M 32,39+ ‒ „Pohleďte, že já, já jsem tentýž…“). Slovo „včera“ tedy jde zpět do věčnosti, kde On ve Své božské moci povolal v existenci „věci, které nebyly“. Když se v plnosti času sám ponížil a přijal způsob služebníka, zjevil, třebaže byl „ve způsobu nalezen jako člověk“, tutéž moc, tím že křísil mrtvé, očišťoval malomocné, vymítal démony (ďábly) a uzdravoval nemocné. Toto může být ono „dnes“. Dříve než se navrátil k Otci, kde je Jeho věčné místo, mohl říci učedníkům: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi“ (Mat. 28,18).
Avšak my známe nejen božskou všemohoucnost Pána, nýbrž také Jeho s ničím nesrovnatelnou lásku a Jeho slitování. Vezmeme-li za slovo „včera“ dobu Jeho působení na zemi, poznáváme v ní Jeho vroucí soucit se slabými, nemocnými a truchlícími lidmi, ale také Jeho neměnící se věrnost na cestě poslušnosti vůči Otci, jíž se ubíral. V tomto případě pak slovo „dnes“ znamená dobu našeho putování, zatímco Pán trůní po pravici Otce. Věřící smí v plné důvěře ve všech situacích počítat s Jeho láskou a s Jeho soucitem. On nám pomáhá nést každou bolest, může rozumět každému utrpení. Také ve Své věrnosti se Pán nemění, jak v přítomnosti, tak i pokud jde o Jeho příslib, že nás brzo vezme z tohoto dějiště utrpení a slz. Potom budeme věčně okoušet Jeho lásku a věčně se Mu klanět.