Žalm 73,17
Často se stává, že Bůh Své děti provádí cestami, které vůbec neodpovídají jejich přáním a tělu jsou bolestné. Ale mají původ v Božím srdci a podle Jeho moudré rady jsou určeny k dobrým cílům: k jejich výchově a růstu. Avšak ustavičné stesky mnohých věřících až příliš jasně dokazují, že Bůh u nich Svého cíle dosud nedosáhl. Jejich vlastní vůle ještě není zlomena a ještě u nich není dosaženo trpělivosti. Jinak by totiž své utrpení nesli bez reptání, tiše a odevzdaně před Boha. Vylévali by před Ním své srdce a cítili by ulehčení, okoušejíce Jeho blízkost, Jeho slitování a potěšení. Jak vzácné je ovoce, je-li srdce v Boží přítomnosti a těší se pokoji, klidu svatyně! Dostává se mu pak potěšení od Otce, který nás nevýslovně miluje, s námi cítí a osušuje naše slzy.
Ono místo ve svatyni bychom měli dobře znát a nikdy, ani v nejtěžších zkouškách se ho nevzdávat. Azaf nebyl od své rozmrzelosti v 73. Žalmu osvobozen dříve, dokud „(ne)všel do svatyní Boha“. Teprve tam všechno viděl v Božím světle, v pravé skutečnosti a podstatě a od té chvíle pak mluví úplně jinak. Namísto aby reptal a stýskal si na blahobyt bezbožníků, odsuzuje svou pošetilost a nalézá všechno ve svém Pánu. Také David znal tuto svatyni a nalézal tam sílu, když byl v nejtěžší zkoušce a jeho vlastní lid ho chtěl ukamenovat. Z oné doby bylo o něm zapsáno: „(A)však posilnil se David v Hospodinu, Bohu svém.“ (1. Sam. 30,6) Jak velice je i nám třeba jednat podobně!
Skladatel Žalmu Azaf zaměřil svůj zrak na to, co se dělo kolem něho. Viděl bezbožné, kteří chodili podle svých žádostí, pohrdali Bohem, a přesto měli zdar a dobře se jim vedlo, zatímco on, který se držel daleko od zla a sloužil Bohu, okoušel každého jitra Boží kázeň. Bylo mu to nepochopitelné. Nemohl rozumět tomu, proč Bůh tak jedná. Ať o tom sebevíce přemýšlel, nenalezl žádné vysvětlení. Byl tím naprosto zmaten, takže jeho srdce nakonec zatrpklo a on začal bezbožným závidět, že se mají dobře. Byl to jistě nebezpečný stav! V 5. M. 28,1-14 čteme, jaká pozemská zaslíbení byla dána věřícím Starého zákona, budou-li chodit po Božích cestách. Takže můžeme rozumět Azafovým myšlenkám.
Novozákonní věřící nemají žádná pozemská zaslíbení; zato je jim řečeno, že musejí skrze mnohá soužení vejít do království Božího. Také jim, dívají-li se dolů, na své okolí a na vše, co se děje pod sluncem, bývá mnohé záhadou, kterou nemohou rozřešit. Na tak mnohých Božích cestách s Jeho lidem zůstává neprohlédnutelné zastření; Jeho činy nám často bývají naprosto nepochopitelné. Vidíme, jak se bezbožným daří, jak jsou zdraví, mají ve svém podnikání úspěchy, jejich majetek se zvětšuje, zatímco možná některý věřící tráví své dny v chudobě a nemoci, v bolesti a bídě. Kdybychom to chtěli rozumem vystihnout, bylo by to i nám „pracné“. Jestliže však vejdeme do svatyně, uvidíme Boží cesty v naprosto jiném světle a budeme zticha. „Bože, tvá cesta je v svatyni.“ (Ž. 77,14+) Tam jsou činěna rozhodnutí o Jeho cestách, a ty jsou všechny správné.