1. Petra 5,5+
„Před setřením bývá pýcha, a před pádem pozdvižení ducha.“ (Přísl. 16,18) Toto nalézáme potvrzeno všude, kamkoli se podíváme. Satanova pýcha byla příčinou jeho odpadnutí od Boha a způsobila jeho pád (Iz. 14,12-15; Ezech. 28,11-19). Tato pýcha se stala podílem člověka. Vypudila Adama a Evu z ráje (1. M. 3,5.6). Pro pýchu přišlo na stavitele babylonské věže zmatení (1. M. 11,4 a n.). Absolon pro ni uvázl na velikém stromě (2. Sam. 18,9). Pýcha to byla, jež přivedla Amana na šibenici (Est. 7,9). Nabuchodonozor se kvůli pýše dostal na úroveň zvířat (Dan. 4,30).
Není to závratná výše postavení, kterého člověk dosáhne, jež je pro něj nebezpečná, nýbrž pyšné shlížení s pohrdáním na ty, kteří stojí dole pod ním. Pýcha je sžírající oheň, kdo ho zadrží závorou? Je jako vichřice, kdo ji změří? Je jako propast, kdo může udat její hloubky a předem říci, co z ní vzejde? Jeden moudrý řekl: „Je možné nalézt nitro země, probádat hlubiny oceánu, změřit největší výšky: jenom pro pýchu v srdci člověka nelze nalézt žádné hranice.“ Ale přece jsou, neboť: „Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.“
Být pokorný před Bohem anebo být Jím pokořen, jsou dvě naprosto odlišné věci. Bývám Bohem pokořen, jestliže jsem nebyl pokorný. Budu pokořen pro nějaký svůj hřích. Kdybych býval pokorný, dostalo by se mi skrze milost síly, aby se tělo nemohlo projevit. Nadepsaný verš to jasně říká.
Nuže jediné místo, kde se učíme pokoře, je Boží přítomnost. Jakmile to místo opustím, jsem v nebezpečí, že se budu povyšovat. Mnozí si myslí, že je nebezpečné být na výši šťastného obecenství s Bohem. Je však jisté, že nejsme v nebezpečí, dokud se na té výši nalézáme, ale teprve tehdy, když z té výše sestupujeme. Neboť sestupujeme-li, rádi myslíme na to, kde jsme byli, a to je nebezpečné. Dokud Pavel byl v třetím nebi, nepotřeboval trn v těle, nýbrž teprve když sestoupil.
Není to pravá pokora, když o sobě nedobře smýšlíme. Pokora není v tom, že na sebe ‒ i když třeba s odporem ‒ myslíme, nýbrž že už na sebe vůbec nemyslíme. Měli bychom se stále snažit dosahovat tohoto cíle. U nás většinou platí: Já, já, já a je třeba veliké milosti, aby toto „já“ bylo vypuzeno z okruhu našich myšlenek. Jak propastně hluboká jsou naše lstivá srdce, ale Bůh je zkouší! Zkouší pohnutky a před Ním není nic skrytého. Kéž by nám Pán dal o nás světlo, abychom nepovažovali za pokoru něco, co ve skutečnosti je pýcha a zaslepenost.