1. Petra 5,5+
Pravá pokora je jenom tam, kde věřící v Božím světle poznává svou nicotnost a následuje Pána Ježíše, Toho srdcem pokorného, po cestě sebezapírání. Avšak dokud ještě jsme v tomto zlovolném a zlém světě, musíme se v Boží škole učit a budeme při sobě k vlastnímu zahanbení nalézat stopy své přirozené pýchy a rmoutit se nad tím. Ale kdo se opravdu chce stát pokorným, nemusí klesat na mysli. Pán Ježíš nám dá milost, abychom na cestě pokory činili pokroky.
Pýcha je nám všem od přirozenosti vlastní, ale pokoře se musíme učit, a to od Něho, který byl vždy pokorného srdce. A protože skrze milost jsme se stali účastníky přirozenosti z Boha, jsme schopni učit se tomu. Pokorný křesťan jedná se spoluvěřícími s vědomím, že sám není nic, a nic pro sebe nehledá. Považuje i toho nejslabšího bratra za vyššího než je sám, protože se sám lépe zná ve své přirozené zkaženosti, bezmocnosti a neschopnosti, než kdokoli jiný. Hledá a vidí v každém Kristovu údu charakterové rysy Krista a s vděčností je uznává, kdekoli se vyskytují.
Ale žel, jak snadno se stává, že nám nějaká bouře strhne plášť pokory, a naše přirozená pýcha se ukáže znovu. Petr to zakusil, a proto nám doporučuje, abychom byli opásáni pokorou a mohli vítězně a s požehnáním pro druhé pokračovat v cestě vpřed. Právem bylo řečeno, že pokora vyrůstá na hrobě pýchy. Proč se stala tak vzácnou rostlinou? Ustavičná snaha nějak se uplatnit a vyniknout má kořeny v naší staré přirozenosti a je živena pýchou. Nová přirozenost touží ve všem se více podobat Kristu, který byl tichý a pokorný srdcem. Pokorným Bůh dává milost, ale je odpůrcem pyšných (Jak. 4,6).
Bůh se musí stavět proti pyšným. Jestliže však člověk před Ním zaujme své pravé místo, Bůh nenalézá nic, co by musel potírat; jakákoli překážka pro Jeho milost je odstraněna a plný proud Jeho dobrotivosti se může vlévat do pokorného srdce. Může tu být veliká slabost a chudoba, ano, třeba tu není vůbec nic přitažlivého; ale Bůh může v takovém srdci bydlet. S pýchou, domýšlivostí, namyšleností a vychloubačností však nemůže jít ruku v ruce. Jestliže u někoho ty věci najdeme, můžeme si být jisti, že Bůh s ním nebydlí. Takový člověk sice může být spasen, ale netěší se vzácné výsadě, že Bůh s ním přebývá, a jenom toto přece činí naši cestu požehnanou a dává nám jistotu. Kéž bychom v době, kdy se rozmáhá lidská domýšlivost, znali to blaho z vlastní zkušenosti.
„Neboť takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného (= potřeného) a poníženého ducha přebývám, obživuje (= abych oživil) ducha ponížených obživuje také srdce zkroušených.“ (Iz. 57,15)