Prosit za své nepřátele neznamená říkat: „Pane, ukaž mu, prosím Tě, že mi ukřivdil. Dej, aby poznal mou nevinu a měl mě zase rád!“ Modlit se za nepřítele, znamená prosit Boha o to, co je pro dotyčného dobré a prospěšné. Nebývá to vždy lehké dělat to s opravdovým srdcem. Avšak musí se to stát, a proto to také je možné. Prosme tedy skutečně za toho, kdo nás třeba urazil, aby mu Bůh udělil Svou milost a požehnal mu! A nedbejme na projevy našeho těla, které se tomu chce vzpírat! Přesvědčíme se pak, že když jsme se takto pomodlili, onen nepřítel nebude už nadále nepřítelem. „Je velikou věcí odpustit nepříteli, ale ještě větší věcí je nechat si jím odpustit“ ‒ řekl jeden z velikánů tohoto světa a jeho výrok obsahuje jednu velikou pravdu. Připomíná nám výrok Pána z výše uvedené kapitoly: „Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu by ses rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě: Nechej tu daru svého před oltářem, a odejdi; nejprve smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj.“ (23.-24. v.) Často slýcháme stesk: „Já proti tomu bratrovi nic nemám, ale on má něco proti mně.“ V takovém případě nemůžeme udělat nic jiného, než uposlechnout rady Písma. Jestliže nám přesto onen bratr nebude chtít odpustit a upustit od své zášti, nezbude nám, než předat tu věc Pánu a přesto toho bratra milovat. K tomu ovšem potřebujeme smýšlení Pána Ježíše, které si od Něho musíme vyprosit.
Jak těžké bývá uskutečnění výroku Pána Ježíše, ukazuje následující příběh.
Lékařka J. Ilanová prožila vpád Japonců na ostrovy Filipíny. Od té doby znala z vlastní zkušenosti, co je to „pochod smrti“, věděla, co znamená ztratit své příbuzné pod útokem bodáků a letadel. Byla to věřící křesťanka a těmi hroznými událostmi byla přivedena k tomu, že ještě více přilnula k Pánu Ježíši, svému Spasiteli.
Roku 1946 cestovala ještě s dvěma jinými věřícími křesťankami do Ameriky. Jedna byla Číňanka a druhá Japonka. Lékařce Ilanové bylo zvlášť těžké hovořit a stýkat se s onou japonskou křesťankou. Vždy znovu jí přicházelo na mysl, co páchali japonští vojáci na jejích příbuzných i na ní samé. Jednoho dne ji však na palubě lodi její japonská přítelkyně oslovila: „Doktorko Ilanová, chtěla byste mně i mému národu odpustit, že jsme na Filipínách způsobili tolik hrozných věcí?“ Ihned ‒ vypráví ona lékařka ‒ jsme obě poklekly a společně jsme prosily, jak jen Boží děti mohou prosit skrze lásku Krista. Od té chvíle jsme se spřátelily. Jejím prostřednictvím jsem se naučila odpouštět a ‒ milovat.
Jak těžké nám bývá odpustit! A ještě těžší milovat ty, kdo nám způsobili nějaké zlo. Pán Ježíš prosil ještě na kříži za Své nepřátele. Vydal se za nás. Cožpak jsme nebyli Jeho nepřáteli?