Lukáš 7,13
Tato slova řekl Pán jedné vdově v Naim. Její jediný syn zemřel a veliký zástup lidí šel za truchlící matkou v pohřebním průvodu. Nikdo nemohl osušit slzy té vdovy. Nikdo také neměl právo říci jí: „Neplač!“ Jedině Pán Ježíš, který přišel z nebe do tohoto údolí slz, aby za nás zemřel, který s námi cítí v našem utrpení hlouběji než všichni jiní, který byl „milosrdenstvím (anebo: „ve svém nitru“) pohnut“ jako nikdo jiný, když se octneme v nějakém zármutku, se může otázat: „Ženo, co pláčeš?“ (Jan 20,13) Ale On také každému truchlícímu říká: „Neplač!“
Milý čtenáři, možná že i ty jsi zarmoucen pro nějakou velikou ztrátu, která tě postihla. Jenom On, jenž dopustil rány, má moc zahojit je. Ty se možná pln bolesti tážeš, proč to muselo být a proč to postihlo právě tebe. Zamysli se nad tím, že Pán Ježíš musel říci Svému učedníku Petrovi: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš.“ (Jan 13,7) V našem životě je toho mnoho, co zatím nemůžeme pochopit. Ale Boží děti mohou pevně věřit tomu, že Pán nedělá žádné chyby. Vždyť přece konečně všechno jsou cesty Jeho božské lásky. To dává potěšení a sílu k vytrvání v každé zkoušce.
Boží Syn ještě dříve, než se přiblížil k onomu městu, věděl o potřebách té matky, která oplakávala jediného syna a navíc byla vdova. Nikdo jí v její veliké zkoušce nemohl pomoci, nikdo ji nemohl potěšit; to může jen Ten, jenž je Pánem nad životem i smrtí! Pán Ježíš, jenž vidí slzy lidí (srov. Iz. 38,5) a sám kdysi plakal nad Jeruzalémem, městem toho velikého krále, a jenž plakal u hrobu Svého přítele Lazara, byl v nitru hluboce pohnut nad touto ustaranou duší.
Takovou účast pozorujeme u Pána také, když viděl unavené zástupy a ony dva slepce u cesty z Jericha a rovněž onoho malomocného v 1. kap. Ev. Marka. ‒ Láska a dobrotivost plynou ze srdce Spasitele, který je plný vřelého soucitu a milosrdenství. S plným vědomím toho, co chce učinit, říká té vdově: „Neplač!“ Tato slova z úst Toho, který jednou setře všelikou slzu s našich očí, mohou posilnit v těžkých situacích i nás. Odhalují nám něco z Jeho moci a slávy jako Božího Syna. Jak slavný je ve Své osobě!
Jakou útěchou je, že i vdovy jsou předmětem Jeho lásky! Jim jsou v Božím slově k jejich potěšení dána zaslíbení o jejich ostříhání, ochraně a zabezpečení, takže mohou vírou důvěřovat Pánu (Ž. 146,9; Jer. 49,11). Ale tato láskyplná péče našeho Pána nás na druhé straně nezprošťuje onoho „náboženství (nebo: bohoslužby) čistého a neposkvrněného před Bohem a Otcem: navštěvovati sirotky a vdovy v jejich soužení“ (Jak. 1,27).