Pán Ježíš řekl Svým učedníkům krátce před Svým utrpením a Svou smrtí: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek, jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13,34) A v 1. Ep. Jana 4,11 je Boží láska k nám uvedena jako pohnutka k bratrské lásce: „Nejmilejší (= milovaní), poněvadž tak miloval nás Bůh, i my máme jedni druhé milovati.“ Měřítkem pro naši lásku je tedy Boží láska a Kristova láska: „Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil; i my tedy máme za bratry duše klásti.“ (1. Jan. 3,16) Čím více naše srdce rozumějí této lásce a okoušejí ji, tím více se bude rozvíjet naše láska k našim bratřím a bude prakticky činná ve všem dobrém. Je to zároveň cesta k našemu vlastnímu požehnání a k jistotě našich srdcí před Bohem, jak to čteme v 1. Jan. 3,19: „A potom (totiž když skutečně a opravdu milujeme bratry) poznáváme, že z pravdy jsme, a před obličejem jeho spokojíme (nebo: ujistíme, přesvědčíme) srdce svá.“
Lehko se může stát, že bratrská láska je ovlivněna osobními sklony, milými vlastnostmi některého bratra či sestry. Bůh nás miloval, když na nás ještě nebylo vidět ani možné nalézt něco milého nebo přitažlivého. Proto i my jsme vybízeni, abychom k bratrské lásce připojovali lásku, Boží lásku, která je nám vlita do srdce a není ovlivněna sympatií, ani nepožaduje opětovanou lásku. Tuto lásku máme přičinit. To je možné jen tehdy, jestliže se mnoho zdržujeme v přítomnosti Boha lásky. Pak jí budeme naplněni a budeme ji moci nechat působit v skutku a v pravdě.
Všichni víceméně toužíme po lásce, ať vědomě či nevědomě. Ona je něčím podobným jako olej v soukolí stroje. Maličká kapka oleje použitá na správném místě způsobí skutečný div. Zabrání škodě, ušetří nervy a vše bude běžet doslova bez třenic, hladce.
Bůh nás ve Svém svatém slově často vybízí k prokazování lásky. Ale musíme se v tom také cvičit. Není vlastností naší přirozenosti chovat se vždy přívětivě a laskavě. Spíše se rychle cítíme uraženi, kvapně míváme v ústech nějaké tvrdé slovo ‒ než abychom vyzařovali lásku, a z té lásky, která nás milovala, předávali něco dále. A přesto bratrská láska je jedním znakem života z Boha. Pán Ježíš přitom od nás nečeká nějaké nezbytně veliké činy lásky. Avšak každého dne nám dává nejprve v nejmenším, nejužším kruhu, v naší rodině, příležitosti uplatňovat lásku. Jestliže jsme v tom byli věrní, budeme pak moci i v širším okruhu, mimo své čtyři stěny, být svědectvím o Jeho lásce.
Jsme si vědomi, že dříve, než můžeme očekávat lásku, musíme ji prokazovat, dávat? Neměli bychom se domnívat, že od spoluvěřících obdržíme něco, co sami nejsme ochotni dávat. Láska není sobecká, jinak by to nebyla láska.
Cvičme se v tom a nepřehlížejme každodenní příležitosti, a pak s Páně pomocí, v Jeho síle, vycházejme vstříc s láskou svým příbuzným, sousedům, bratřím a sestrám, slovem: všem, s nimiž jsme ve styku.