Matouš 5,3+
Tento výrok o „chudých v duchu“ bývá někdy zneužíván, tím že se ho používá o lidech se sníženou schopností odpovědnosti, protože např. nemají úplné duševní schopnosti. Takové politováníhodné osoby bývají ovšem zvláště přístupné pro Boží lásku a milost a mohou tedy spíše než jiní lidé přijmout spasení, které Bůh nabízí v Pánu Ježíši všem lidem. Ale Boží slovo se tu v prvé řadě obrací na normálně myslící lidi, schopné poznat svou odpovědnost před Bohem. A to jsou dnes například všichni, kteří se nazývají křesťané.
Tato slova rozhodně také nejsou nějakým heslem pro lidi, kteří v tomto světě mají jen málo majetku. Ponecháme stranou, že „královstvím nebes“ vůbec není míněno nebe. Půjde nám jen o „blahoslavené“. Josef z Arimatie, který pohřbil tělo Pána Ježíše ve své nové hrobce, byl bohatý muž, a přesto patřil k blahoslaveným. Stejně tak jeden z obou zločinců, kterému Pán řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Luk. 23,43) Zato onen druhý, který byl právě tak chudý a bezmocný, nebyl vůbec blahoslavený, nýbrž v pravém smyslu slova bez blaha, nešťastný.
Blahoslavenými jsou nazváni ti, kteří stojí před svatým a spravedlivým Bohem s prázdnýma rukama jako potřební, kteří vědí, že tak, jak jsou, se svými hříchy, nemohou před Bohem obstát, a také to uznávají. Přicházejí k Bohu jako onen celník (publikán) v Luk. 18,13: „Bože, buď milostiv mně, hříšnému.“ Stát před Ním jako prosící, nevypočítávat před Ním nic, co by Ho zavazovalo k nějaké oplátce ‒ to má být, čím se vyznačují blahoslavení, a oni obdrží, po čem touží.
Bez opravdové chudoby duchem (= v duchu) nelze být bohatým v Ježíši. Pravý Ježíšův učedník by měl zůstat i po obrácení chudým v duchu, jinak nemůže být účasten blahoslavenství, které je k tomu připojeno. A nemůže být tato chudoba opět ztracena? Pohled do zkušeností to potvrzuje. Poznávání Ježíše je opravdu výbornější než všechna jiná vědění. Avšak poznávání, které zůstává jenom věděním a není součástí života, není tím pravým bohatstvím. Takový se stává bohatým a nikoho nepotřebuje ‒ a neví, že je slepý a nahý. Proto by nás každé slovo pravdy mělo vést k pokoře.
Samotná známost nadýmá, stáváme se jí sami u sebe velikými, snadno se vypínajícími a tím i neschopnými sloužit bližním podle Kristovy mysli. V tom případě pochlebuješ sám sobě, svým schopnostem, okolí tebe i tvé činy obdivuje ‒ a velice blízko bývá pád! Cožpak máme něco, co bychom napřed neobdrželi jako dar? (1. Kor. 4,7) Zdali vše není pouhá milost? Stane se třeba, že k nám přijde někdo, aby nám sloužil. Možná že to je nástroj s chybami a slabostmi. Poslala ho láska Pána Ježíše. My ho však nepřijmeme. Pán očekává upřímnost. Ale samospravedlnost, moudrost u sebe a vědění zavírají naše srdce. Jde o naši čest. Nejsme schopni se sehnout a povědět: „Chybil jsem.“ Pán Ježíš je tím však velice zarmucován.