Duch Svatý zaujal příbytek ve všech věřících, v celé Církvi. Ale bydlí i v každém jednotlivém Božím dítěti, takže naše tělo je chrámem Ducha Svatého. Jsme-li nevěrní, On tento příbytek neopouští, avšak protože to je Osoba, je zarmoucen a nemůže nás vést po naší cestě nevěrnosti, nýbrž svědčí proti nám. Jak vážná je tato skutečnost! Zda bychom si vždy neměli být vědomi, že Duch Svatý v nás přebývá, a dokazovat, že si tohoto vznešeného hosta vážíme? Lhostejnost věřícího v tomto směru je dobrou půdou pro nepřítele, aby zaséval všelijaký plevel. „Kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ (Řím. 8,14)
Zarmoutit někoho je už i mezi lidmi něco, co by se nemělo vyskytovat. Co to musí být pro Ducha Svatého, jestliže Ho svým chováním zarmucujeme! Zda nemáme všechnu příčinu žít k radosti Boha, Pána Ježíše i Ducha Svatého? Jakých poct se v lidské společnosti dostává nějakému velice vznešenému hostu! A my máme v našem smrtelném těle jako hosta z nebe seslaného Ducha Svatého! Předáme-li Mu ve svém životě vedení, budeme činit úžasné zkušenosti. Nikdy pak nesejdeme z úzké cesty víry a pravdy, ale naopak budeme světlem a svědectvím. Potom také budeme moci být uváděni do celé pravdy a osoba Pána Ježíše bude našim srdcím veliká a drahá. Zvláštním úkolem Ducha Svatého je představovat nám Krista v celé Jeho slávě. Nezarmucujme Ho tedy, abychom se o toto bohatství nepřipravovali.
Je to skutečnost nesmírného dosahu, že v každém pravém věřícím přebývá Duch Svatý. Byl vylit na věřící v den letnic a od té doby jako božská Osoba zaujímá příbytek v každém, kdo uvěřil. Písmo svaté jasně dokládá, že toto přebývání ve věřícím, stejně jako znovuzrození, je něco, co se stalo jednou provždy, takže myšlenka na nějaké opakování tu vůbec nepřichází v úvahu. Je-li tomu tak, mnohý možná položí otázku, proč jsme tedy jako věřící vybízeni: „Naplněni buďte Duchem?“ Nuže představme si nějaký veliký, nádherný dům s mnoha okny, vhodný, aby svému urozenému majiteli připravil radost a čest. Půjdeme jednou večer kolem a uvidíme, že všechna okna jsou ve tmě až na jedno, jehož slabé osvětlení jen stěží dává rozeznat, že tam je přítomen, kdo tam bydlí. Po druhé uvidíme všechna okna plně ozářená a uslyšíme slavnostní hudbu; pán toho domu prochází místnostmi, zdraví se se svými hosty a lze ho všude zastihnout. Je to stále tentýž obyvatel, avšak tentokrát „naplňuje“ ten dům.
Dávejme Duchu Svatému, který v nás přebývá, všechno místo, tím že se nedáme zahalovat škodlivými vlivy světa, ale ve všem, co budeme konat a myslet, se necháme střízlivě posuzovat Božím slovem (Žid. 4,12). Potom celá naše bytost bude zrcadlit působení a projevy Ducha Svatého. Náš život nabude charakteru jakési „slavnosti“ pro Boha a bude působit osvěžujícím vlivem na celé naše okolí.