V každé kapitole Ep. Efezským je řeč o Duchu Svatém. Vybrali jsme dva výroky ze dvou za sebou následujících kapitol, které obsahují důležitá naučení. Všichni, kteří živou vírou přijali evangelium spasení, byli „znamenáni (= zapečetěni) zaslíbeným Duchem Svatým“ (Ef. 1,13). On v nás přebývá a „svědčí spolu s naším duchem, že jsme dítky Boží“ (Řím. 8,16+). Nuže skrze Něho nás Bůh chce jako Své milované děti řídit a vést v tom, co děláme, co myslíme, v našich cílech a proměňovat nás stále více v obraz Ježíše. Jestliže však nedbáme hlasu Ducha Svatého a příkladu našeho Pána, zarmucujeme Ho.
Ačkoli Duch Svatý přebývá v každém věřícím, ne každé Boží dítě je Duchem Svatým naplněno. K stavu naplnění dochází jen tehdy, jestliže se Mu v nás nestaví do cesty nějaká překážka a jestliže Ho nezarmucujeme nevěrností. Posloucháme-li Ho a následujeme, naplní naše srdce pokojem a radostí.
Potom můžeme Bohu, našemu Otci, ve jménu našeho Pána Ježíše za všechno děkovat a můžeme být poddáni jedni druhým v bázni Krista. Jak požehnaný je to stav a jak blahý podíl, je-li tomu tak s námi! Choďme tedy v bázni Pána a dbejme hlasu Ducha Svatého! Jak smutné ale, jestliže působení Ducha Svatého v nás omezujeme na to, aby „žádal proti tělu“, protože ono v nás působí. Tím je Duch Svatý zarmucován a nemůže nás uvádět do požehnání, která máme v Kristu.
Měl snad někdo z nás už úmysl zarmoutit Ducha Svatého? A přesto se v našem životě stává, že Ho zarmucujeme, a to častěji, než si myslíme. A víme proč? Písmo svaté nám to objasňuje nadepsaným veršem. Spojka „A“ naznačuje, že s veršem souvisí něco, co předchází, a tam je vrženo mnoho světla na naše chování. Je tam řeč o mrzké, ošklivé řeči (v kral. překl.: „mrzutá“), která je pro věřícího naprosto nemístná, protože u posluchačů působí jenom škodu a rozklad. Je to sice běžné v řeči a v psaném slovu ve světě kolem nás ‒ a svět má na nás velký vliv ‒ ale my musíme bdít nad tím, co každého dne říkáme! Bezmyšlenkovité výroky bývají výsledkem působení naší zkažené přirozenosti, těla, které se často projevuje neslušně nebo dokonce vyvolává rozpor a hádku.
Takové řeči zcela jistě zarmucují Ducha Svatého, který je nám zde představen v celé Své autoritě, svým plným titulem. Že hořkost, rozzlobení se a hněv (31. verš) působí totéž, je nám jistě jasné. Avšak upustit od toho nedokážeme vlastní silou. Přesto bychom se nad těmi věcmi měli důkladně zamyslet. Nezapomínejme, že hořkost a špatné řeči se mohou vyskytnout u každého z nás, i když je to už dávno, co jsme byli Duchem Božím „zapečetěni“.
Všichni skuteční křesťané jsou Božím osobním vlastnictvím a jako tací mají před sebou úžasnou věc, na kterou mají čekat: úplné vykoupení svého těla.