2. Korintským 5,1
Taková je řeč víry, řeč skutečného křesťana. Všechno je jasné a jisté, protože všechno je od Boha. Pokud jde o „zemský příbytek, stánek“, může ještě být nějaké „jestliže“, neboť tento může být zbořen (zrušen) a rozpadnout se v prach. Všechno, co patří k této zemi, na sobě nese pečeť smrti, mění se a skutečně pomíjí, zatímco slovo Páně trvá navěky, a víra, která se tohoto slova chápe a pevně je drží, je jím upevněna. Činí člověka schopným říkat: Vím, že mám. Jenom víra může takto mluvit.
Nevěřící kazatel řekl kdysi umírající ženě, které dlouhá léta vštěpoval své zlé učení: „Jen se, paní N., pevně držte!“ A víte, co mu ta ubožačka odpověděla? „Já se nemohu pevně držet, protože vy jste mi nedal nic, čeho bych se mohla pevně držet.“ Jaká to byla výtka! On tu ženu učil pochybovat, ale nedal jí nic, čemu by mohla věřit; a když jí ubývalo sil a vážná skutečnost věčnosti naplňovala její duši hrůzou, ukázaly se všechny argumenty nevěry bezmocné a bezcenné, nemohly jí vzhledem k smrti a soudu dát pokoj a klid.
Jak zcela jinak je tomu s věřícím člověkem, který se naprosto jednoduše srdcem a s pokornou myslí opírá o neochvějnou skálu věčnosti! Takový může s naprostým klidem říci: „Čas rozdělení mého nastává. Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti.“ (2. Tim. 4,6-8) ‒ Můžeš to také říci?
Jestliže některý přirozený člověk leží na smrtelné posteli, blíží-li se k němu smrt a věčnost před ním otevírá své brány, bývá v jeho srdci neklid a nejistota, ba dokonce i hrůza a zoufalství. I nejsilnější rozumové důvody k potěšení, nejsmělejší tvrzení nevěry selhávají před smrtí ‒ královnou hrůz. Člověk vidí, že je úplně sám postaven před temnou věčnost ‒ bez Boha a bez naděje.
Co je naproti tomu v srdci věřícího, má-li na této zemi uzavřít svou poutnickou dráhu a přejít na věčnost? Naprostá, vítězoslavná jistota, neochvějný pokoj, hluboký, blahý klid. Brzy již odejde tam, kde je jeho pravý domov. A ovšem není sám. Je s ním jeho Spasitel a věřící ví, že tam nahoře má stavení, které není udělané rukama, nýbrž má svůj původ v Bohu, dům, který v žádném směru nemá spojení s touto zemí, nýbrž je spjat s nebem, se slávou a se vzkříšeným Pánem po Boží pravici. Neboť Bůh, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, oživí i naše smrtelná těla pro Jeho Ducha, přebývajícího v nás (Řím. 8,11). Postaví nás bezúhonné a bez poskvrny před trůnem Své slávy, podobné Jemu, který za nás zemřel a opět vstal z mrtvých, oděné tělem slávy, které má sám Pán Ježíš. ‒ Milý čtenáři, máš také takovou blahou jistotu?