Matouš 6,6
Na vše jiné si dovedeme najít čas, možná i pro kázání evangelia a pro službu věřícím. To vše můžeme dělat, zatímco naše duše jsou vyprahlé a bez života, protože nám chybí tichá modlitba a obecenství s Bohem. Jak nábožní se často jevíme očím lidí! Přirozenost, kterou máme z Adama, je tak vychytralá! Jdeme-li do své komůrky a zavřeme dveře, nevidí nás a neslyší nikdo jiný než Bůh. Tam není místo, kde bychom si mohli přičítat nějaké pěkné zdání. Není tam přítomen nikdo, komu bychom mohli ukázat svou zbožnost, nikdo, kdo by si povšiml naší horlivosti pro Pána. Není tam nikdo jiný, než Bůh, a my víme, že Jemu nemůžeme namluvit, že jsme něco jiného, než co skutečně jsme. Cítíme, že nás prohlédá a zpytuje až do nejhlubšího nitra, a že u Něho nemůže prodlévat zlo (Ž. 5,5+).
Jistě, je to místo určité zkoušky ‒ být tak sám v Boží přítomnosti. A není tedy divu, že se proto tak mnoho věřících omlouvá. Jenže, drazí, právě zanedbávání modlitby je vysvětlením, proč se pak vyskytuje tak málo duchovního života a tak mnoho tělesného smýšlení. Modlitební shromáždění nestačí, třebaže je slavnou výsadou, že se ho můžeme zúčastňovat.
„Mám nyní malou světničku pro sebe,“ řekl jeden bratr jinému a obličej mu přitom zářil radostí. „A k čemu, prosím tě?“ tázal se onen. „Je to pokojík, kam mohu jít a být tam jenom s Pánem.“ Mluvil, jako by dosáhl něčeho velikého, ačkoli to byla jen malá, podkrovní světnička. Ale jemu k tomu účelu plně stačila. Její dveře vylučovaly svět a uzavíraly ho s Bohem. Nalezl místo, kde s Ním mohl být nerušen, a to mu působilo takovou radost. Chodilo k němu totiž mnoho lidí a stále tu bylo něco, co mu překáželo. Nyní měl místnůstku, kde mohl mít Pána úplně pro sebe.
Zdalipak to není právě toto, co Bůh si přeje pro všechny Své děti, totiž aby hledaly a nalezly příležitost mít Ho pro sebe?
„Ale ty, když by ses modlil, vejdi do pokojíka svého, a… modli se!“ Tato pobídka platí zcela osobně každému z nás. A zda právě taková modlitba v ústraní není největší potřebou současných dnů? Je to lék na všechny možné druhy zla, a přesto k tomu nalézáme tak málo času. Jsme-li v nějaké osobní těžkosti nebo tísni, tu jistě takovou cestu do ztišení před Bohem najdeme. Ale neměly by nás k modlitbě pudit také mnohé naléhavé věci a těžkosti mezi Božími dětmi? Jak mnohá zauzlená věc by zmizela, jak mnohá těžkost by se rozplynula, kdybychom ji s vytrvalou, osobní modlitbou přinášeli před Boha!