Přísloví 25,26+
Teprve v parných dnech, a když bývá velké sucho, může člověk na cestách opravdu poznat, jak cenná je u cesty studánka s čistou vodou. Zvláště v jižních zemích je tak osvěžující, můžeme-li usednout na okraji nějaké studně a uhasit palčivou žízeň. Proto bývá tento svět právem označován za pustou a vyprahlou poušť, kde není žádné ovoce ani pramen pro žíznivého. Věřícímu nemůže tento svět nabídnout nic, co by mohlo opravdu potěšit a oživit jeho srdce. Ale i nevěřící velice často cítí, že studně tohoto světa nemohou uspokojit hlubokou žízeň v nitru duše, protože každý, kdo se napije takové vody, znovu pocítí žízeň. Radovánky tohoto světa plodí jenom zármutek a nechávají touhu duše po pravém štěstí a pokoji neuspokojenou.
Mezi těmito nešťastnými lidmi, kteří jsou bez pokoje, bychom se měli jakožto Boží děti podobat nezkalenému prameni a čisté studni. Při každém rozhovoru by si lidé měli všimnout, že naše tvář září radostí a že v našich srdcích bydlí pokoj. Nic nemůže působit na nevěřící více, než takové osobní svědectví. Přitom nezáleží tolik na našich slovech, na naší výřečnosti, nýbrž na mírném a tichém duchu, jehož si ti nešťastní musí povšimnout. Jak důležité tedy bývá takové osobní svědectví tam, kde jsme Pánem postaveni! Tak snadno se totiž stává, že toužíme po nějakých velikých věcech a domníváme se, že musíme ovlivnit a strhnout ty, kteří poznali cenu tichého osobního svědectví. Přitom nám často chybí i správný, vytříbený cit k rozeznání světských zásad, jež někdy bývají trpěné v našich domech.
Jak snadno se může stát, že si toho nevšímáme a vidíme svůj hlavní předmět ve zvěstování evangelia! Jestliže zvěstujeme evangelium, ale způsob našeho života se prakticky neliší od způsobu života nevěřících, jsme pro toho, kdo hledá oporu a pomoc jen „studnice zkalená a pramen zkažený“. Jaká to je škoda, když se kdysi čistá studánka skrytými, nečistými vlivy pokazí a svěží, čirý pramen zkalí! A jaká teprve je to ztráta a bolest pro Boha, a jakou škodou to je pro Jeho věc, jestliže takový věřící už není jasným a věrným Božím svědkem vůči světu. A co teprve když obavy z lidí způsobí, že ve svém svědectví pro Pána oněmí, anebo jakmile zalíbení viditelných věcí přivodí, že jeho praktický život se přizpůsobí světu a hřích ho znovu zaplétá svou sítí! Namísto, aby přemáhal svět, kolísá a ustupuje pak před lidmi tohoto světa.