Matouš 6,6
Naše modlitba nabude nové síly a vroucnosti, uvědomíme-li si, jak je Bůh veliký a slavný. Pomysli jen na věřící dávných dob, jak reagovali, jestliže mohli jen letmo zahlédnout něco z Všemohoucího. Byli naplněni hlubokou úctou a bázní. Job volá: „Toliko jsem uchem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. Pročež mrzí mne to (= ošklivím si sám sebe) a želím toho v prachu a v popelu.“ (Job 42,5) Vidění, které měl prorok Izaiáš o Bohu, ho nutí k zvolání: „Běda mně, neboť zahynu!“ (Iz. 6,5) A když apoštol Jan viděl Pána Ježíše jako soudce, padl k Jeho nohám jako mrtvý (Zjev. 1,17).
U všech těch mužů působilo to, co spatřili z Boží velikosti a slávy, hluboké uvědomění, jak jsou slabí a špatní. A přesto nás Bůh zve, abychom s Ním mluvili v modlitbě. Ano, všichni, kdo vírou v Pána Ježíše nalezli spasení a pokoj, Ho smí dokonce nazývat Otcem. Jaká to výsada, ale též jaká odpovědnost!
Jít do svého pokojíku a zavřít dveře, to je, co tolik potřebujeme ‒ tichou modlitbu. Je to důležitý pilíř, na němž stojí vše. A přesto míváme tolik omluv a říkáme, že nemáme čas. Jestliže však nenalézáme čas pro takovou tichou modlitbu, znamená to ve skutečnosti, že Pán je krácen, i když si třeba dovedeme najít čas pro veřejnou práci v Jeho díle.
Dovedeme si najít čas na všechno, jen ne jít do své komůrky v ústraní a být tam sami s Bohem. Máme-li tam jít, hned se nám postaví do cesty spousta těžkostí a zdrží nás. „Deset tisíc nepřátel povstává“ a nechce nás pustit do toho posvěcujícího místa v tichém ústraní. Zdá se, jako by satanu nevadilo, co děláme, jen když nevyhledáváme tvář našeho Otce; ten velký svůdce totiž dobře ví, že nás oslabí, může-li zabránit obecenství mezi námi a Bohem. Vždy to je pro nás velkou škodou. Je-li zanedbávána modlitba, stává se „celá hlava neduživá a celé srdce chřadnoucí“ (porov. s Iz. 1,5+). A často pak následuje ztráta radosti a zatrpklost, nepoddanost a svévolnost. Jaká to je ztráta pro nás i pro druhé a jaké zarmoucení pro našeho Boha a Otce, který nás tak miluje!