Před smířením vždy bývá nepřátelství. My jsme byli Boží nepřátelé, a na našich zlých skutcích, na hříchu spočívalo zlořečení. Nevyhnutelným následkem pak byla smrt. Jestliže mělo dojít k nějakému smíření, musela být se zřetelem k Boží spravedlnosti zaplacena odplata za hřích. Proto když se v Novém zákoně mluví o hříchu, bývá vždy řeč o smrti Pána v Jeho těle. Tak čteme i v Řím. 5,10: „Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme (byli) s Bohem skrze smrt Syna jeho.“ V Ef. 2,16 (+) se praví, že Pán „oboje (tj. Židy i pohany) v jednom těle smířil s Bohem“. Podle Kolos. 1,21.22(+) On nás, kdysi odcizené a nepřátele, „nyní již smířil v těle (lidského) těla svého skrze smrt“.
Závěr 2. Kor. 5 nám ukazuje, že Bůh byl v Kristu s úmyslem smířit svět se sebou (19. v.). Pán Ježíš tedy vzal na sebe odplatu za hřích (mzdu hříchu). Nesl naše hříchy na Svém těle na dřevě kříže (1. Petr. 2,24). Ba ještě více než to: byl učiněn hříchem, tedy tím, čím je člověk z přirozenosti. Tím bylo to, co tvořilo naše nepřátelství proti Bohu, odsouzeno a odstraněno a my, kdysi nepřátelé, jsme obdrželi smíření. Toto vše je ovšem Boží dílo v Kristu Ježíši; ničím jsme k tomu nepřispěli, a také sami od sebe jsme se nemohli s Bohem smířit. Jaká milost, že Bůh nám nyní nečiní ani nejmenší výtku, pokud jde o náš dřívější život: naopak, dal nám „Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám.“ (1. Kor. 2,12) Ano, On i nám tím říká, jako kdysi Abrahamovi: „Vstaň, projdi tu zemi po její šířce a délce, neboť tobě ji dám.“ (1. M. 13,17)
Jaká je to požehnaná skutečnost, že nejen smíme znát Otce a radovat se z Něho, nýbrž že také, jak říká dnešní verš, se smíme chlubit Bohem. Protože jsme s Ním smířeni skrze dílo Pána Ježíše, a skrze Ducha Svatého známe a okoušíme Jeho lásku, chlubíme se nyní Bohem.
Po dokonání díla, kterým bylo učiněno smíření za naše hříchy, nás Pán Ježíš uvedl do jeho tolik požehnaných výsledků. Byli jsme přivedeni nejen k Otci nýbrž i k Bohu. Všechno, co odpovídalo Boží přirozenosti a kdysi bylo proti nám ‒ Jeho spravedlnost a svatost ‒ je nyní pro nás.
Výsledkem díla vykoupení není tedy jen, že jsme uvedeni do poměru k Bohu jako děti k Otci, nýbrž že jako účastníci přirozenosti z Boha máme nyní také obecenství s Bohem. Protože hřích byl na kříži úplně odsouzen, není už mezi Bohem a námi ani nejmenší stín. Jeho spravedlnost je nyní naší spravedlností. On samozřejmě pro nás zůstává svatý a spravedlivý Bůh, ale Jeho svatost už pro nás není hrozná, ba dokonce se v Jeho přítomnosti cítíme dobře. Proto se také smíme chlubit Bohem, který je také náš Otec. Čím více známe tento vzácný poměr a okoušíme ho, tím větší bude naše radost a vděčnost. Radujeme se i z Boha skrze našeho Pána Ježíše Krista a skrze Ducha Svatého, který nám Boha zjevuje. Zda skutečně nemáme všechnu příčinu chlubit se Bohem?