Marek 3,14.15
Všimněme si v našem verši, k čemu Pán především povolává Své svědky: měli být s Ním a potom, Jím vysláni, měli zvěstovat Jeho Slovo a přinášet uzdravení. Jak důležité je dbát tohoto pořadí a neměnit uvedený pořádek věcí.
Naší práci pro Pána musí předcházet obecenství s Ním. Jenom praktická svatost a spojení s Ním, zdrojem života, blaženosti a síly, může být požehnaným východiskem činnosti navenek. Již izraelští synové museli na svém putování nejprve brzo ráno, ještě před východem slunce nasbírat každodenní potřebnou dávku manny, než mohli zastávat svou službu ve svatyni nebo ve stanech, a také pokračovat v cestě.
Podobně i my musíme na cestě k nebeskému Kanánu a ve službě Pána „uprostřed pokolení převráceného a zlého“ vyhledávat tvář našeho Pána, neboť On je ten chléb, který přišel z nebe. Také máme zůstávat s Ním a v Něm, máme ze sebe nechat vycházet světlo a život, „proudy vody živé“. A pak také budeme v tom, co budeme dělat, šťastni.
Je jistě krásné, jestliže v srdci věřících je přání a hotovost sloužit Pánu. Ale varujme se, když se v nás takové přání vynoří, jít do té práce podle svých vlastních myšlenek.
Je to Pán, který povolává služebníka. V dnešních verších jich bylo dvanáct, a každý je uveden jménem. U Pána je všechno osobní, nic není paušální, povšechné, všeobecné. Zda nám to nepřipomíná, že každý služebník musí příslušné pokyny a pomoc očekávat přímo a osobně od svého Mistra?
On je ustanovil, „aby s Ním byli“. Každá služba začíná v přítomnosti Pána Ježíše. Zdržování se u Něho je nezbytnou podmínkou, po níž teprve následuje vyslání do služby. Jak by někdo mohl zastávat a plnit nějakou službu, kdyby napřed nedostal příslušné pokyny? V takovém případě by to byla svévolná služba jako za doby proroka Jeremiá-še: „Neposílal jsem těch proroků, ale sami běželi; nemluvil jsem k nim, avšak oni prorokovali. Neboť kdyby byli stáli v radě mé, jistěže by byli ohlašovali slova má lidu mému.“ (Jer. 23,21.22) V přítomnosti Pána mizí falešné představy, které máme o sobě a o svém významu. Před Ním je odhalené i nejhlubší nitro našeho srdce. Často bývá třeba soudu nad sebou. Tam se učíme lépe znát Jeho osobu a vše posuzovat podle Jeho světla. Budeme pak vyprázdněni od svého „já“ a namísto toho naplněni Jím a Jeho Duchem. Teprve pak můžeme být svědky pro Něho.
Ale naše svědectví se musí ukazovat jak v našich slovech, tak i v našem životě. Je poměrně snadné osvojit si křesťanskou řeč; mnohem těžší však je křesťansky žít. K tomu se navíc svět na nás dívá mnohem ostřeji a mnohem více kriticky, než si myslíme. Kdykoli v našem chování vidí nějaké věci, které nesouhlasí s našimi slovy, ostře nás odsuzuje ‒ a právem. Bylo by například užitečné, kdybychom někomu nuznému mluvili o Pánu Ježíši a přitom drželi peněženku zavřenou? Jako byla v pozemském životě našeho Pána vidět láska, měla by být také pohnutkou našeho každodenního jednání.